Tři činnosti, respektive prožitky, bez kterých se po ránu neobejdu
Ještě než zapnu telefon, ještě než se připojím k wifi, ještě než přidám jakýkoli příspěvek, ještě než se pustím do práce, ještě než komukoli odpovím… neobejdu se bez těchto tří činností. Spíš bych řekla prožitků ?
Obejmutí
Jakmile otevřu po ránu oči, hned se otočím vpravo a… musím ho obejmout. Prostě musím! Mýho přítele. Mám radost, že jsme se v tomhle světě našli, i když mi to chvíli (respektive dost dlouho) trvalo :D Mám radost, že je vedle mě. Mám radost, že se vedle něho můžu probudit. Mám radost, že mě vždycky a za všech okolností dokáže uklidnit a dodat sílu.
A i když to tak občas nevypadá, mám radost, i za ty pohozený ponožky v koupelně. Za to neodnesený pivo u postele. Za ty drobky v posteli po brambůrkách. Za ten nedosypaný cukr, když si chci osladit čaj. Za tu prázdnou krabici od mléka v lednici, když si chci zalít kávu. Za tu stále nespravenou úchytku na skříni. Protože, kdyby to tak nebylo… znamenalo by to, že on by tu nebyl. Vedle mě. Při mně. Právě při těch chvílích, těch těžkých chvílích, který jiný lidi nevidí. Ale on tu je. A podrží mě. Proto ho musím obejmout. A vlastně mu tím děkuju. A myslím si, že právě na vděčnost bychom ve svém životě nikdy neměli zapomenout.
Snídaně
Úplně první věc, kterou jsme si spolu s přítelem pořídili no nového bytu byl náš stůl. Náš mega stůl. Vždycky jsem strašně toužila po obrovském stolu, u kterého bychom se mohli všichni po ránu scházet. A když jsem ten náš poprvé uviděla ve starožitnictví, zastavilo se mi srdce. Byla to láska na první pohled. Byl to přesně ON! Byl taaak obrovský. Nádherný… s příběhem.
Někdo má doma stůl a nijak se nad tím nepozastavuje. My máme doma stůl, ale pro mě to není jen stůl. Je to jako by symbol. Připomenutí. Připomenutí toho, že ať už ten den spěcháme kamkoli, vždycky bychom si měli najít čas si k němu po ránu sednout a vychutnat si ten čas spolu. A vychutnat si snídali. Vždyť ráno a snídaně dělá celý den.
Miluju si k němu po ránu sednout a vychutnat si ten okamžik. Kdy po celém bytě voní čerstvě namletá káva. Když piju svůj čaj z čerstvých bylinek v plecháčku. Když ochutnávám ten domácí kousek dortu s kopcem šlehačky. Když si povídáme o tom, co nás dneska čeká. Tohle vychutnání si, se nedá sfouknout za pět, deset minut. Tahle naše idylka trvá, dneska jsem to stopla, celých 34 minut. A neodepřu si ji, ani když ráno vstávám v jakoukoli hodinu. Protože si myslím, že to je důležité. Vychutnat si snídani. Vychutnat si ten okamžik.
Procházka
Vždycky jsem milovala procházky a chození jen tak. Ale řeknu vám, že pár let nazpátek, jsem měla problém někomu říct: “Promiň nemůžu, jdu se projít. Jdu se jen tak na hodinu projít.” Protože vždy následovalo několik otázek spojené s těmito mými odpovědmi: “Ne nemám problém. Ne nic mě netrápí. Jen se ráda procházím!” Měla jsem pocit, že to ostatní lidé kolem mě nechápou. A že nechápou, že je to pro mě důležité. A že mě to baví. Chápali, že si jde člověk zaběhat. Že se jde projet na kole. Že si chce zacvičit jógu. Ale projít se? Ještě ke všemu každé ráno, to jako by si každý klepal na čelo a pořád se mě ptal, co na tom mám a já než to vysvětlovat, jsem radši hodila procházku občas za hlavu. A ani se o téhle své zálibě nezmiňovala.
Ale, teď už mi to je jedno. Už to nikomu nevysvětluju. Nějak nemám potřebu. Prostě to tak je a patří to ke mně. A je zvláštní, že přesně ve chvíli, kdy nemáte potřebu komukoli cokoli vysvětlovat, ty dotazy ustanou. Jít se po ránu projít. Jít ten svůj hodinový okruh je…naprosto neskutečný. Alespoň pro mě. Pročistí mi to hlavu, probere, napadne tolik věcí, nápadů, že bych to nespočítala. Po tý hodinový procházce mi je tak dobře a skvěle a cítím takový vnitřní klid, že to sama nechápu, jak je možný že jedna procházka dokáže s člověkem udělat tolik.
No a moje naprosté top na procházku? Pole. Vážně, ani ne tak louka či les, jako pole. Jít po polní cestě! Ten prostor, kde jsem jen já a široko daleko nic? No pááni, každé ráno mi to bere dech. Ten prostor kolem mě… já vám asi nedokážu přesně říct, proč pole, a ani po tom vlastně nepídím, důležité je, že při procházce a i po ní jsem neuvěřitelně nabitá, šťastná, vnitřně klidná a silná. Běžte se někdy projít do pole… třeba hned pochopíte, o čem mluvím. :)
2 hodiny jen tak pro sebe!
Sečteno podtrženo, tyhle činnosti zaberou kolem dvou hodin. A to tu ještě nemáme připočítanou sprchu a udělání ze sebe člověka :) Někdy bych je potřebovala “zkrátit” protože zabírají dost času… ale…neudělám to. Tyhle činnosti/prožitky jsou pro mě důležitý! Správným směrem nastartují můj den a je to podle mě i o nějaké sebelásce, dokázat si najít ve dni dost času pro sebe a na to, co vám dělá radost. Vážně každý jeden den! Není to totiž jen o tom (i když taky je:) ). Ale i tom, jak krásně mě to udržuje v přítomnosti. Tady a teď. Při těchto činnostech nepřemýšlím co bylo, nestarám se zas tak o budoucnost. Maximálně, co si dám po procházce k jídlu :) Jen tak sem. Jen tak si užívám, že jsem. To obejmutí. Tu čerstvě namletou kávu. Tu krajinu kolem. A proto jsem pak po těchto činnostech taaak nabitá. Tak natěšená. Tak spokojená. Zkuste to taky, a dejte mi když tak vědět, jak vám tyhle tři činnosti nebo aspoň jedna z nich změnila váš života. Protože změní. Fakt že jo :)
S láskou Elena ♥