Jakmile spatříš kominíka, chytni se za knoflík a něco si přej! Splní se to, uvidíš!

Dneska cestou na poštu, po nekonečném balení knížek do pěkných balíčků pro Vás (ve čtvrtce jsem si řekla, že zítra zase pokračuju a odvezu to všechno autem najednou, protože to se nedá:D), se mi stala hrozně zvláštní/krásná věc. Asi tak v půlce cesty jsem potkala kominíka. Musím říct, že tohle se mi nestalo… ani nepamatuju. Naposled jsem potkala kominíka, když nám vymetal komín, ale to se nepočítá, že jo :D

A tak asi ze zvyku jsem se hned chytla za knoflík, že si budu něco přát, a jen co uvidím nějakého pejska, zavřu oči, knoflík pustím a společně s ním vypustím do světa to moje přání. Já ani nevím, jestli je tenhle „postup“ správný (jak to děláte Vy?:D) ale tak nějak jsem na tohle naučená od mala ?

Držela jsem knoflík a přemýšlela, co bych si tak mohla přát…ušla jsem pět kroků, deset, dvacet, možná snad sto a stále jsem ho jen držela a nemohla na nic přijít. Co si mám přát, lítalo mi hlavou??

Být šťastná? No ale vždyť já jsem, zrovna nesu na poštu balíčky a v nich svoje knížky ? Být zdravá? Sice mě občas bolej záda, ale co je to oproti vážným nemocem, oproti tomu být uvězněný na vozík, když si můžu zvesela vyšlapovat na poštu, to je oproti mým občas bolavým zádům úplné nic… Tak si přece nebudu přát být zdravá, když vlastně jsem! Mít víc lásky? Vždyť to ani nejde ? Mít lepší lidi kolem sebe? To už by ani nebylo možný!

Tak co si mám přát… když… jsem šťastná, zdravá, milovaná… Nějakou malichernost? Ale jakou, když… mám čím jezdit. Mám co na sebe. Mám boty, do kterých neteče. Mám, kde bydlet. Mám co jíst. Mám hodně práce, co mě baví. Mám dost času na sebe. Mám už i tu houpačku na terase :D Mám… Vždyť já mám vlastně všechno, co potřebuju… co víc si přát? ? Mohlo by to být lepší?… Já nevím, možná, ale… když se člověk pořád za něčím honí, když pořád potřebuje něco víc… úplně zapomene vidět, co má teď… a já… já to teď vidím! Tak co víc přát??

Ušla jsem asi dalších sto padesát kroků, nevím přesně a došlo mi, skutečně mi došlo, že si vážně nemám už co přát… protože vždyť já to už všechno mám. Víc nepotřebuju. Vlastně jsem chvíli přemýšlela, jestli toho nemám až přespříliš?? ? Bylo to tak strašně hezky zvláštní… Nemít si co přát :)

Ale přišla mi škoda, jen ten knoflík pustit… A přesně v tu chvíli, kdy jsem přemýšlela, co si přát a byla mi škoda přání „zahodit“ naproti mně šel starší pán s pejskem. Díval se do země, jako by ho něco trápilo. Mračil se. A tak jsem zavřela oči a přála si. Přála si, aby se ten pán usmál, jen tak. Ne na mě, ale… aspoň na život. Však proč ne. Zvlášť, když je dneska tak hezky… Dořekla jsem přání ve vzduchu a pustila knoflík.

Míjeli jsme se zrovna na přechodu, když si všimnu, jak zvedl oči směrem ke mně a usmál se. Tak hezky se usmál.

Takže nevím, jestli ten „postup“ byl správný, každopádně zafungoval. Okamžitě zafungoval. A bylo to vlastně strašně krásný, nepřát si pro sebe, ale pro ostatní, jen tak ? Proč člověka, kterého jsem neznala. Pro člověka, kterého jsem viděla poprvé v životě.  Ale řeknu Vám, že jen co se usmál, usmála jsem se taky :)

A musím Vám říct ještě něco, tímhle to nekončí… Když jsem pak vešla na poštu a viděla tu čekačku, řekla jsem si: „Že já si radši nepřála prázdnou poštu :D“ Ale ne ?

Tak jsem si tedy sedla a čekala. Dlouho čekala, než Vám budu moct balíčky obsahující knížku či plecháčky nebo všechno najednou poslat. Pak jsem konečně přišla na řadu. Paní za přepážkou mě hned uvítala s užásným úsměvem a řekla: „Tak co si budete přát zlatíčko?“

Zlatíčko? Koukala jsem na ni trošku jako ten dub/puk nevím, co přesně se říká, protože na poště mají být přece nepříjemní ne?? A ne vás uvítat s úsměvem na tváři, a ještě říct zlatíčko? To se přece normálně neděje, no ne?

S paní jsem se hned dala do řeči, zatímco vyřizovala balíčky. Říkala mi, že kéž by všichni psali tak hezky čitelně, jako já, a že kdyby to bylo aspoň trochu v její moci, hned by mi dala aspoň nějakou slevu. Vyřídila jsme balíčky, chvíli jsme si povídali a při loučení, kdy jsem čekala klasické na shledanou, mi ta paní řekla, moooc děkujeme a doufáme, že k nám zase brzo dorazíte ? Absolutně jsem to nepobírala. Strašně hezky nepobírala ?

A pořád to nekončí. Cestou domů jsem si říkala, že když už jsem v centru zastavím se v obchodě udělat Honzíkovi radost Kozlíkem (pánové ví, že jo :D). Nevolala jsem mu to. Chtěla jsem ho překvapit. Jen tak překvapit.

Doma pak usedám k počítači udělat nějakou práci. Po chvíli se Honzík vrací domů a ode dveřím slyším “Něco pro Tebe máááám.” A tak jsem zvědavá a vidím jak v rukách drží moje oblíbené jarní závitky s kroketami. Mňam!

Teď už končím ? Ale… pořád mi to hlava nebere ? Tak nějak hezky nebere… A tak nějak pořád přemýšlím… Že by za to mohl ten kominík? To přání? To přání, které vlastně vůbec nebylo pro mě?

Spousta lidí jde tím svým životem a myslí si, že kdyby se víc starali o druhé něž o sebe, co by s nimi bylo… Jak by pak chudáci skončili. Že to přece nejde myslet na druhé… Ale… opak je třeba pravdou. Možná kdybych si přála něco pro sebe, třeba nový mobil, co já vím… nic z toho by se nestalo. Možná totiž, když začneme stavět zájmy druhých před ty své, pochopíme, že v konečném důsledku bude o ty naše zájmy vždycky postaráno. Přála jsem si jen úsměv pro toho pána…Pak se mi jich vrátilo mnohem víc. A ještě k tomu s kroketama :D

S láskou Elen ♥