Nečekej na zítra, protože zítřek už taky nemusí nikdy přijít…
Já ani nevím, co vlastně napsat… Nejdřív jsem myslela, že tomu dám pár dnů… A třeba se o tom ani nezmíním. Jenže pořád to ve mně je… Pořád mi něco říká, že bych o tom měla napsat… Protože je to důležité… Tak strašně moc důležité… Možná to nejdůležitější, co tu kdy zazní…
Je to vlastně i hlavní důvod proč vznikla knížka Co mě naučil Mňaukísek. Je to hlavní myšlenka knížky, která mi změnila života. Je i to důvod, proč chci, aby se ta knížka dostala k co nejvíce lidem… třeba i k Tobě… Je to i důvod, proč dělám rozhovory s nečekateli… Je to především proto, abys konečně přestal/a čekat… čekat na zítra. Protože zítřek už by také nemusel nikdy přijít…
Ve čtvrtek pozdě v noci jsem se dozvěděla zprávu. Zprávu, která mě vzala za srdce…. Zprávu, která tak bolela… Zprávu, z které nešlo ani usnout…Vlastně myslím, že jsem tu noc ani nespala…
Člověk, kterého mám strašně moc ráda. Člověk, kterého si nesmírně vážím, a tak nějak už patří do rodiny. Tak ten člověk vezl svoji dceru ten den k večeru do nemocnice. S šílenou bolestí hlavy. Dceru, kterou úplně sám vychovával už od malička. Dceru, která je o pár let mladší než já. Dceru, která má ještě mnohem krásnější vlasy, než mám já. Dceru, která byla ještě ráno v práci a určitě měla spoustu plánů, na zítra, na víkend, na život…
Ráno ještě nevěděla, že za pár hodin bude bojovat o zítřek. O život. Ráno ještě nevěděla, že ty vlasy budou muset všechny pryč. Ráno ještě nevěděla, jestli to za pár hodin bude ještě ona, jestli bude moct chodit, mluvit, pamatovat si. Ráno, ještě nevěděla, co si pro ni život nachystá, ale… to přece nikdo neví…
Diagnóza byla jasná. Nádor na mozku. Tak velký a na tak špatném místě, že operace musela být téměř okamžitě. Hrálo se o čas. O každou jednu vteřinu. A prognózy lékařů? V tuhle chvíli chcete slova naděje, ale všechno bylo tak rychlé a riskantní, že vás jen připravují na nejhorší a na to, že ať už to dopadne jakkoli, už to nikdy nebude jako dřív.
Přesto všechno, jak píšu i v druhé kapitole knížky, přesto všechno pořád věřím. Věřím na zázraky. A pojďte věřit aspoň na malou chvíli se mnou a pošlete jim, aspoň v myšlenkách sílu. Oboum. Moc ji potřebují!
Je pondělí a chtěla bych vám říct nějaký happy end… ale ještě ho nemám. Ještě pořád nikdo z nás neví, jak to celé vlastně bude… Jak to dopadne… Přesto všechno věřím, že to nakonec bude zase všechno v pořádku.
Říká se, že všechno se děje z nějakého důvodu, který často nevidíme, ale pak ho pochopíme… Časem… Víte… Jediný důvod, proč teď sedám k počítači a píšu tyhle řádky je, že třeba i když tenhle příběh hrozně bolí a vlastně ani nevíte, o koho se přesně jedná… třeba se nad ním konečně zamyslíte. Třeba se konečně i zamyslíte nad svým vlastním životem. Třeba si díky němu už konečně uvědomíte, že není na co čekat… Že ten zítřek, na který spoléháte, který berete jako samozřejmost, taky už nemusí nikdy přijít.
Strašně ráda bych tenhle příběh nepsala… Byla bych tak strašně ráda, kdyby se ani nestal… Ale věřím, že někomu může ještě pomoct… Že má ještě čas. Že si ho přečte v ten pravý čas. Že má ještě celý dnešek pro to něco udělat, co už dlouho odkládá. To je jediný důvod, proč to teď všechno píšu. Moc věřím, že se k Vám… K Tobě tyhle slova dostanou, dokud nebude ještě příliš pozdě udělat něco, cokoli. Teď. Ne zítra.
Kdybys věděl/a, že zítřek už nemusí nikdy nastat? Kdybys věděl/a, že už máš před sebou jen pár hodin života? Kdybys věděl/a, že za chvíli už to bude všechno úplně jinak? Že třeba ještě budeš na živu, ale už to nebudeš Ty… Co bys udělal/a? Co bys změnil/a? Ne, tohle není klišé… tohle se může stát. Teď ve čtvrtek se to stalo… Tak mi prosím řekni, co bys udělal/a?
Zajel za rodinou? Obejmul bys někoho? Řekl někomu, co pro Tebe znamená? Vzal si v práci volno? Odešel z práce? Šel se projít? Rozešel se s člověkem, protože to už tak dlouho cítíš? Nezapnul fb ani ig a ten čas bys investoval líp než jen srolováním příspěvků? Udělal první krůček pro svůj sen? Méně řešil hlouposti? Urovnal tu hádku? Vychutnal si každý doušek kávy, co máš teď před sebou na stole? Otevřel to šampaňský v lednici, co si chystáš na významnou příležitost?…
Co Tě napadlo? Máš to?… Tak na co ještě čekáš?
Čekáš na další zítřek… Zítřek, který nemusí už nikdy přijít? To vážně chceš, aby dnešek třeba takhle skončil? Náš čas není jak peníze v bance. Nemůžeme si ho tam schovat nebo šetřit na horší situace. Máme ho jen teď. Ne zítra. Vteřina, která uběhla teď a teď zase, už se nebude nikdy opakovat. Tak co s tímhle časem uděláš? Co uděláš právě teď, právě dneska, když víš, když už to víš, že zítřek třeba nemusí už nikdy přijít?
Sdílej a poděl se o to. Budu ráda. A klidně i nemusíš, hlavně to udělej! To stačí. Já neříkám, že člověk musí udělat jen velké věci, že musí za hlavu hodit všechny povinnosti, ale stačí i drobnost… drobnosti, protože právě ty dělají náš život krásnějším. Čas strávený s rodinou, obejmutí, napsání někomu, co pro Tebe znamená… Život je to nejkrásnější, co nás v životě potkalo, ale to poznáme jen ve chvíli, kdy si řekneme #necekamnazitra.
S láskou Elena ♥