Otočit se na kopci? A nebude to vypadat blbě?
Dnes ráno můj budík usoudil, že bych se měla vyspat do růžova a nezazvonil ? A i když to bylo jen tak tak, svojí ranní procházky jsem se nechtěla vzdát. Vím totiž, že když si na sebe člověk neudělá čas po ránu, neudělá si ho pak už vůbec, zvlášť ve chvíli, kdy si zapne počítač…
A tak jsem se rozhodla, že místo svého hodinového okruhu, půjdu jen k lesu, vyjdu ten ooobří kopec, nahoře se otočím a půjdu zase zpátky. Na svý ranní prochajdě většinou nepotkám ani živáčka. Ten klid tady je naprosto neskutečný. Když jsem ale šla svou plánovanou cestou a blížil se cíl, respektive zdolání mého kopce, kde jsem se měla otočit, něco ve mně hrklo.
Všimla jsem si nějakých pracantů, co zrovna v místě mé otáčky něco kopali. A mě v hlavě běželo následující, to bude divný se přímo u nich otočit, ne? Neměla bych jít pak radši doleva tou delší cestou, i když vůbec nevím, jak to vlastně stihnu? Co si budou myslet, až tam vyjdu a hned odejdu? A co když mi něco řeknou? S každým krokem blíž vrcholu kopce moje hlava říkala/křičela, že by bylo lepší udělat cokoli jiného, než se tam jen otočit a jít zpátky. Co by si přece pomysleli…
Pak jsem ale ten kopec vyšla, na pracanty se usmála, otočila se a šla zase zpátky. A bylo mi skvěle. Zvlášť s myšlenkou, že díky tomu to všechno stihnu líp. Chci vám teď říct, co se ještě událo v mé hlavě… Dva kroky před tím, kde jsem chtěla zahnout doprava, aby to „líp vypadalo“, mi došlo následující: A co mi je vlastně do nich a po tom co si budou myslet? Vždyť jim to může být úplně jedno (a taky že bylo). Vždyť i mě může být úplně jedno, co si pomyslí (a taky pak bylo).
Ta naše hlava nám někdy dává pěkně zabrat :D A občas to ani nechápu (hlavně zpětně)… Možná se teď smějete. Možná si klepete na čelo, že to je teda „problém“. Ale… já tímhle chci vlastně poukázat na něco úplně jiného. Kolikrát chceme něco udělat, ale ten hlas nám řekne/křičí, že radši ne… že je to blbý? Protože, co na to řeknou ostatní? Co si budou myslet? Jak pak budeme vypadat?
A často se kvůli tomu rozhodneme úplně jinak, než jak bychom chtěli…Podle nich, ne podle sebe. A je úplně jedno, jestli jde o to otočit se na kopci, nebo začít podnikat, skončit v práci, někomu napsat email, rozejít se…
Právě ty poslední dva kroky před rozhodnutím (někdy i ten poslední) bychom se měli zamyslet. Skutečně zamyslet. Že to je přece náš život. To my jdeme „po tom kopci.“ Ne oni!… Tak co je nám do nich? Vždyť nám může být naprosto ukradený, co si o nás kdo pomyslí, no ne. Jasně že jo!
A tak, až příště bude stát před rozhodnutím, malým nebo velkým (ono je to vlastně vždycky ve výsledku skoro stejný), vzpomeňte si na mě. Na tu úplně absurdní hloupou situaci s kopcem. A rozhodněte. Třeba jako já. Udělejte, co chcete. Jak to cítíte. Ne tak, aby to vypadalo líp pro ostatní. Ne tak, jak vám radí vaše hlava. Ale buďte především sami sebou. A dělejte věci tak, jak je cítíte, ne tak aby dobře vypadali pro ostatní. Stejně se nikdy všem nezavděčíte, tak se zavděčte aspoň sami sobě.
S láskou Elena ♥
