Tajemství mýho prstýnku – Co nejdůležitějšího mi připomíná?
Někdo má nejradši stříbro, někdo zlato a já?…Já mám nejradši perly. Nejen pro tu jejich přirozenou krásu, ale proto, že v těch nejtěžších chvílích mi připomínají vlastně to nejdůležitější.
Občas přijde dočasný nezdar, neúspěch či překážka, při které máme pocit, že tohle už prostě nedáme. Bylo by fajn nad neúspěchem jen mávnout rukou a pokračovat dál. Jenže jsme přece jen lidi. Lidi, co cítí. Někdy to vůbec není snadné a těch pochybností v naší hlavě je tolik, že máme pocit, že nám snad úplně praskne…
A tak se rozhodneme vzít do rukou knihu o pozitivním myšlení a nakopnout se zpátky. Jenže všimněte si jedné věci. Autoři inspirativních knih často zpívají jednu a tu samou písničku o věčně rostoucím úspěchu. Všechny příklady ze života, jako by se drželi stejného schématu. Dva mladí lidé, kteří nemají vůbec nic, než pokoj plný prázdných plechovek od piva a krabic od pizzy, dostanou nápad. Skvělý nápad. Nechají školy/práce, založí si firmu a přes noc se z nich stane senzace. Mohou si vybrat z hejna investorů, stanou se milionáři a žijí šťastně až do smrti.
Wau, no kdo by něco takového nechtěl zažít? Skvěle se to čte, a ještě líp se o něčem takovém sní. A spousta lidí těmto knihám i věří.
A pak mají pocit, že ať dělají, co dělají, jako by každý jejich krok znamenal dva zpátky. „Sakra, co dělám furt špatně?“ Napadne nejednoho, při čtení takových příběhů a zamyšlení se nad vlastním životem.
Ale zapomínají na to, že to jsou jen dobře zformulované věty tak, aby se dobře četli, a ještě líp, aby je čtenáři sdíleli dál. Jenže v reálném životě a světě podnikání existují nejen úchvatné průlomy, ale jdou často ruku v ruce se srdcervoucími nezdary. Je to svět pochybností, kde se plachtíte všude možně, abyste jen trochu vynikly. A pokud jen chvíli usnete na vavřínech, čeká vás pád. Pád zase dolů.
Neeee, nechci vás tu děsit, ale chci vám říct, že je to úplně normální, když se občas nedaří. Má to tak úplně každý, mně nevyjímaje :) I o tom se chci bavit při živých vysílání na fb. A ano, stejně tak to měli i ti lidé, o kterým často čteme v knihách. Píšu, to abych vám sdělila, že dostat se na vrchol a udržet se na něm prostě občas bolí. A občas fakt hodně. Ale pokud jste dost vytrvalí a pokračujete dál, kde by to ostatní už vzdali…úspěch, trvalý úspěch je dosažitelný.
Někdy právě, když jsme na dně a čelíme těm nejnáročnějším výzvám, se vzchopíme a aktivujeme své zdroje, usoudíme, že alternativou k beznaději je vlastně přece jen naděje. Nezdar není nikdy konečný, dokud se nevzdáme svého snažení.
Perly najdeme jedině na dně
No a právě tyhle slova mě vrací k začátku tohoto článku. Když přijde zpráva, s kterou jsem nepočítala, když to prostě bolí, když už mám pocit, že nemůžu dál…podívám se na svou pravou ruku, kde mám prstýnek s perlou a začnu s ním točit, žmoulat… A říkám si v duchu (nooo… často i nahlas): „Vždyť perly najdeme přece jen na dně.“ S touhle větou jsem ho taky jednou dostala :) A tak nějak mi to dá sílu pokračovat dál. Protože, když se nedaří, je to možná jen znamení, že nás na konci určitě čekají nějaké ty perly. Že to za to prostě stojí :) A pravdou je, když se na to zpětně podívám, že to tak vždycky bylo.
Proto mám perly tak ráda. Pravé perly jsou nádherné, ale jediné místo, kde se dají najít, jsou až na úplným dnu. Perly nikdy nenajdete na hladině, ale na dně. A tak když je to někdy těžší, než se zdálo, a máme pocit, že se pomalu ocitáme na úplným dnu, pamatujme, že je to třeba z důvodu, že na nás, až to všechno zvládneme (a vždycky to zvládneme) čekají perly. Že se náš život má změnit v jednu krásnou perlu. A to je přece fajn, ne? :)
S láskou Elena ♥