Ale já přece neumím kreslit!!! Vždyť to říkala moje učitelka!

Když jsem byla malá, strašně ráda jsem si kreslila. A úplně nejradši různé postavičky a skřítky, které předtím patřili jen mé fantazii. Dokonce jsem i dělala ze svých výtvorů výstavy u nás na chalupě, na půdě. A kdyby se mě někdo v té době zeptal, jestli umím kreslit, hrdě bych řekla že jo a hned bych ho pozvala na svou výstavu, kde by se o tom mohl přece přesvědčit. Strašně mě to bavilo.

No jo, ale pak člověk začne chodit do školy. První třída vystřídá rychle druhou a ta zase třetí. A pak ani nevíte jak, ale najednou jste páťák. Ale už to není jako dřív. Už si nemůžete kreslit, co sami chcete a co vás baví. Musíte kreslit to, co oni vám sami řeknou. To, co před vás postaví. Neptají se, co byste chtěli malovat, ale řeknou vám, že jako páták byste tohle měli zvládnout namalovat. Už vás to ani nebaví, stane se z toho najednou povinnost.

A pak před vás postaví mísu s jablky. Jablky, které jste nikdy před tím jako malí nekreslili. Ale co se dá dělat, snažíte se to tedy namalovat. Nejde vám to. Vůbec! I když se snažíte sebevíc. A tak si stále častěji místo jedniček odnášíte dvojky, trojky a na základě těch známek vás začne pronásledovat otázka jestli vlastně umíte malovat?

A pak najednou přijde vaše chvíle. Aspoň si to myslíte. Učitelka vám na začátku hodiny řekne, ať namalujete co chcete a vy se zaradujete. Doteď si to pamatuju. A tak co jiného namalovat, než to, co vás baví? Jo hádáte správně. Na ten bílý list papíru jsem nakreslila skřítka. Takového, který ještě před chvílí patřil jen mé fantazii. Povedl se mi. Fakt moc! A tak jsem ho hrdě nesla učitelce. Určitě můj výtvor ocení, těšila jsem se. Ale, neocenila. Přišla studená sprcha a doteď si na ten její výraz pamatuju. No to snad nemůžeš myslet vážně… Copak takový obrázky kreslí žák páté třídy? A dala mi za pět se sarkastickou poznámkou, že někdo holt kreslit neumí.

Ať chceme nebo ne, děti tomu vpředu, co tam sedí… věří… Možná proto, že jsou tak velcí?

Vzala jsem ten svůj obrázek s červenou pětkou a cítila se hrozně. A cestou domů jsem ho roztrhala. V hlavě mi uvízlo jediný… neumím kreslit. Vždyť kdyby to nebyla pravda, ta učitelka by to přece neřekla, no ne? Vždyť tam vpředu sedí z nějakého důvodu, že tomu přece rozumí, že se vyzná, že pozná, kdo má talent a kdo ne. Vždyť na to má přece školy, aby to poznala. Ať chceme nebo ne, děti tomu vpředu, co tam sedí… věří… Možná proto, že jsou tak velcí? Nevím.

Od té doby jsem už neděla žádné výstavy svých obrázků na půdě. Od té doby mě už nebavilo tak kreslit. A vlastně jsem už to slovo ani nepoužívala. A když jsem přece jen něco tvořila na papíru, na otázku co dělám, jsem odpovídala jen tak si čmárám… vždyť já přece kreslit neumím.

A pak uběhlo hooodně, hoodně let od týhle mé vzpomínky ze školy. Najednou sedím před počítačem a Ondřej se mě ptá, co použijeme na obálku u knížky. Mám jasno. Jasno ve své hlavě. Snažila jsem se tuhle moji vizi barvitě přetlumočit pár ilustrátorkám, ale jako by vždy viděli něco jiného než já.

A tak, protože jsem věděla, že Ondřej spolupracuje i s ilustrátory, moc šikovnými, co jsem tak viděla, věděla jsem, že oni to určitě zvládnou. A tak jsem to barvitě popsala. Napsal mi, ať to raději nakreslím a pošlu… Já??

No já nemůžu, vždyť já neumím kreslit, lítalo mi hlavou, ale pro ušetření času mi jiná možnost nezbývala. A tak jsem vzala list papíru a obrázek načmárala. Ofotila a poslala. Noo, než jsem ho poslala, fakt hodně důrazně jsem upozorňovala, že ten obrázek je jen pro představu a ať se neděsí toho výtvoru, že já fakt kreslit neumím. A až pak jsem klikla na tlačítko odeslat. Dobře, tak ještě pár minut jsem otálela. Fakt se mi nechtělo tu moji čmáranici s někým sdílet. Ale nakonec jsem to udělala… I když upřímně moc šťastná jsem z toho nebyla. Cítila jsem se hrozně.

Celý den mi nepřišla odpověď a já už začala být mírně na prášky. Někde ve skrytu duše jsem čekala, že hned napíše, ale zas tak hrozný to není, jen aby mě uchlácholil a že mají šikovné ilustrátory, co to dají do kupy. Ale nic. A mě už v hlavě začali běhat katastrofický scénáře, že se tím obrázkem vyděsil, že proč jsem to proboha posílala, proč jsem se nechala přesvědčit, anebo že si myslí, že ten obrázek je tak hrozný, že to není vhodný na knížku, jen teď neví, co na to napsat. A tak jsem čekala to nejhorší.

Druhý den mi přišel email s předmětem – návrh obálky. Čekala jsem obrázky od ilustrátorů, z kterých si budu vybírat. Jenže v příloze byl jen jeden návrh. A tak jsem na něj klikla. A byla jsem v šoku. Na obálce byl obrázek… můj obrázek. Jestli si myslíte, že ten šok byl příjemný, nemůžete být dál od pravdy. Já byla v hodně špatným šoku. Vždyť neumím kreslit! Asi to špatně pochopili. A tak jsem ihned napsala Ondřejovi, že mě asi špatně pochopil, že je to nějaký nedorozumění, ale že ten obrázek ode mě byl jen pro ilustraci, v žádném případě se neměl používat, vždyť já neumím kreslit. A přidala jsem několik vykřičníků. Odpověděl mi jednou větou a se smajlíkem – Vždyť ten obrázek je perfektní :)

Trvalo ještě pár dní, než jsem na tu obálku skutečně kývla… Ale teď, teď jsem za to fakt ráda, má to vlastně další symboliku, jako celá ta knížka. A mimo to mi to pořád přijde strašně vtipný… když si uvědomím, že můj „obrázek“ je teď u někoho třeba vystavený na poličce, musím se smát :D

Víte, na školu mám svůj názor… Ale o tom zase někdy jindy. Já ji totiž moc nechápu… A nechápu ani ty učitele? Proč totiž zapomínají na to, že svými slovy mohou nejen povzbudit, ale i ublížit? A k čemu jsou vlastně známky? Co mají hodnotit, když jsme každý tak jiný? Proč je jen jedna odpověď správná? Proč když je celej diktát správně kromě dvou íček, proč hned máme za tři, vždyť je to šílenej nepoměr! Proč po nás chtěj jen bezchybný práce, když chybami se přece nejvíc naučíme? A proč po nás chtějí pilování slabých stránek, místo toho, aby rozvíjeli naše silné?

A čemu jsou proboha domácí úkoly? Proč máme svůj čas trávit tím, co vlastně v budoucnu ani nebudeme potřebovat? Proč nejsou domácí úkoly ve stylu hodinová procházka s mojí mamkou. Hraní her s přáteli? Vždyť tohle by nás naučilo mnohem víc. Ten čas, který je nejdůležitější bychom strávili mnohem smysluplněji! Tak proč to tak není?

Moje mamka když si vzala v práci volno, ho dávala i nám :D Většinou pátky a šli jsme do cukrárny nebo odjeli dřív na chalupu. A víte co, já na tyhle „ulejvárny“ vzpomínám nejradši. Otázku: “Bude vadit, když si dáš v pátek ve škole volno?”, jsem milovala a takový rodiče bych přála každýmu. Protože fakt nevadilo, když jsem sem tam chyběla.

Ještě před pár měsíci jsem věřila, že prostě neumím kreslit. Že moje výtvory jsou jen čmáranice a nikdy by neměli spatřit světlo světa. Věřila jsem tomu, protože mi to řekli. Řekla mi to moje učitelka, která by přece měla mít pravdu. Dnes můj obrázek vidí po internetu tisíce lidí. A spousta z nich ho má i vystavený někde na poličce. Obrázek od člověka, kterému jednou řekli, že neumí kreslit a on tomu věřil.

A mě tenhle příběh zase dává novou naději. Pro nás všechny. Nevěřit tolik ostatním, ale především věřit sami sobě. Věřit, že umíme kreslit, když to tak budeme cítit a bude nás to především bavit. Čemu všemu jsme přestali věřit, jen proto, že nám to někdo řekl? Jenže skutečně měli pravdu? Co když se mýlili? Já myslím, že se určitě mýlili (vlastně i ze slohů jsem občas dostávala za pět…) Je hrozný, když druzí nevěří našim snům, ale je mnohem horší, když jim uvěříme, že mají pravdu. A tak věřme víc sobě, než jim. Však proč ne :)

S láskou Elena ♥