Druhá, nakonec úplně jiná knížka, než jsem plánovala vydat
Minulý rok v létě jsem dopsala svoji druhou knížku. Pak jsem se následující měsíce “trápila” přepisováním z papíru do počítače a následném opravováním, kdy jsem u toho spořádala asi tunu nejlepších likérových bombiček, který prodávali kousek od nás. Tu knížku miluju. Ukazuje přesně ten směr, kterým bychom se měli vydat, pokud chceme dělat a živit se tím, co nás skutečně baví. A já už se nemohla dočkat, až ji konečně budete držet v rukou. Až si ji přečtete. A až v ní najdete odpovědi, které zrovna hledáte.
Původně měla vyjít na podzim v listopadu loňského roku. Takový byl plán. Jenže začalo tak neskutečný tempo v kavárně, kdy nám začaly akce, že při představě, že do toho všeho bude ještě po nocích balit a rozesílat novou knížku a starat se o instagram… No upřímně, stačilo mi sem tam balit do tří do rána Mňaukíska ;) A když jsem si představila, jaké byly začátky s Mňaukískem, nebyla jsem si jistá, jestli je teď ta pravá chvíle ji vydat. Jako by mi něco říkalo, ať ještě chvíli počkám… Jako by teď na ni nebyla ta vhodná doba…
A protože si myslím, že všechno má svůj důvod a čas a já tu svoji druhou knížku chtěla vydat a balit hlavně s láskou a ne ve stresu, řekla jsem si, že s vydáním počkám… na jaro. Však i Mňaukísek vyšel taky na jaře, myslím 4. dubna.
Pak se ale stalo tolik věcí. Tolik změn. A tím nemyslím, jen koronavirus, který asi zahýbal životem nejednoho z nás, zvlášť jestli podnikáte. Ale ta moje největší změna se stala ještě před tím vším. Konkrétně 7. února. Ten den si pamatuju, jako by to bylo včera. A druhý den, asi ve tři ráno, aniž bych si to zprvu uvědomovala, jsem začala psát svoji druhou knížku…
Byla jsem toho zas tak plná, s tak silnou touhou se o to podělit (i kdyby jen s papírem), jako tehdy s Mňaukískem. Že jsem si jen vzala několik bílých papírů a tvrdé desky, sedla si na kraj postele a opřela o její čelo a začala psát… Za 11 dní jsem napsala úplně celou knížku. Knížku tak otevřenou, tak silnou, a s tak jasným poselstvím, že mi z toho začal běhat mráz po těle.
Vlastně původně jsem si myslela, že ji píšu jen tak pro sebe. Že se z toho potřebuju vypsat. Že ji nikdy nevydám. Pak jsem se o tom všem začala lidem ve svém okolí vyprávět. A všichni se shodli na jednom… to jak o tom všem mluvíš si nemůžeš nechat pro sebe, to je úplně jak lék na zlomené srdce.
A tak vznikla druhá, nakonec úplně jiná knížka, než jsem původně chtěla vydat. Ale teď, jako by se pořád jen něco měnilo, co jsme si naplánovali, je to zvláštní doba. I těch termínů, kdy se měla vydat se dost měnilo, až jsem si nedávno, říkala jestli je teď vůbec ta vhodná chvíle, pustit ji do svěra. Vždyť teď všichni řeší milion jiných věcí, co a jak bude, vlastně i já. Teď přece nikdo nevydává knihu…
Jenže něco mi říká, že teď je ta pravá chvíle. To něco, co mě vedlo celou dobu při psaní. A co mi i předtím říkalo o té moji “druhé”, že bych ji neměla vydat. To ono mi říká, že teď je skutečně ta nejlepší chvíle. Chvíle, kdy slyšíme tolik hlasů, až zapomínáme slyšet ten svůj. Chvíle, kdy potřebujeme vědět, že v tom nejsme sami. Chvíle, kdy potřebuje především naději. Chvíle pro Lék na zlomené srdce. ♥
Elen ♥