Proč jsem odjela na retreat?? Čtení na pokračování :)

Na retreat jsem chtěla už dlouho, ale nenašla jsem žádný, který by mě oslovil nebo spíš “volal” natolik, že bych si ho chtěla koupit.?Protože, co si budem, není to úplně nejlevnější záležitost.? Což je pochopitelný, protože neplatíte jen “dovolenou”, ale i každodenní jógový program, výlety a podobně.? Ale říká se, že když Tě nějaký opravdu zavolá a Ty odjedeš, dá Ti přesně to, co potřebuješ (a může to být i to, o čem ani nemáš ponětí, že zrovna potřebuješ).?❤️

Chtěla jsem to aspoň jednou zkusit. Zažít. Hlavně i pro to, že jednou bych sama chtěla podobná dobrodružství pořádat. Pro Vás.❤️

Ale, jak u všeho v životě, nechala jsem tomu čas. Až si mě to samo najde.?

A někdy si nás věci najdou jinak, než bychom čekali. Cestou, která na první pohled nedává vůbec smysl, že by s tím mohla mít něco společného a až na konci nám dojde, že právě ta věc byla klíčová, bez ní by se to prostě nestalo.?

Už rok aktivně hledám zahrádku. Pomalu bych mohla dělat realiťáka, jak už mám všechny pozemky/zahrady v našem kraji prolezlý.?

Nejdřív jsem myslela, že hlavně pro toho mýho fešáka na kolečkách, protože do června byl, jak já říkám u adoptivní rodiny.❤️ Byl jako zázemí u jedný boží školy na venkovní vyučování. Zamilovali si ho tak, že si ho chtěli odkoupit. Ale on není na prodej. Není a nebude.❤️

Mám Avii Furgon předělanou na obytnej domeček. Celým jménem se jmenuje Mňaukísek Vendelín. A je to láska. Kdo ho poznal a strávil s ním nějaký čas, vždycky si ho zamiloval. Vždycky.❤️ Má nějaký až neuvěřitelný kouzlo a často se kolem něj dějou až magický věci. Ale o tom někdy příště.?

V tý době mě při hledání zahrady došlo, že zahrada volá čím dál víc i mě. Místo, kam bych si mohla odjet, kdykoli bych potřebovala. Na houpačce pod stromem si dát v klidu hrnek kakaa. Odpojit se od všeho a napojit se zase na sebe. Nic neřešit a jen tak si být.?

Sice máme tu nejkrásnější chaloupku, kde mi je nejlíp na světě a věřím, že tam jednou zestárnu.??

 Jenže teď je moc daleko a skloubit to od září do června s kavárnou je docela oříšek. Spíš ořech.?

Navíc já na dlouhý cestování moc nejsem. Zvlášť, když v autobusech je teď obliba všude věšet ty voňavý, pro mě neuvěřitelně smradlavý stromečky. Naposled jsem jich napočítala osmnáct. 18! ? A s mým extrémně vyvinutým čichem je něco takovýho fakt noční můra.?

Přesto jsem aspoň jednou za měsíc na pár dní odjela… Potřebovala jsem. Jinak se ze mě začal stávat lev v kleci, co nevrle chodil sem a tam.? Já prostě nejsem dlouhodobě městskej typ a potřebuju na vesnici. Do klidu. Jako někdo potřebuje žít u moře, tak já zase na vesnici. S krásnou přírodou kolem. ?

Jednou. Jednou určitě. Teď, pár let ještě ne. To prostě vím.?

No a v květnu jsem myslela, že jsem ji našla.? Malou zahrádku dokonce s roztomilým domečkem, které mělo na štítu vyřezané srdíčko ❤️ A kam by se ten můj fešák vešel.?

Krásný a na první pohled dokonalý místo to bylo. Na zahradě ještě kvetly tulipány a mezi dvě jabloně by se vešla houpací síť, kterou prostě k životu potřebuju.❤️

Stála jsem tam a všechno, úplně VŠECHNO bylo dokonalý a pan majitel moc milý. Každej druhej by do toho šel, zvlášť když čas na přemístění Mňaukíska Vendelína docela tlačil…

Jenže já tam tak stála a měla ten pocit.? Nebo spíš neměla ty pocity, co bych měla mít. Takovýto, kdy se celý rozzáříte, motýli Vám lítaj v břiše a Vy víte, že tohle je to ono.? A nebo naopak pocit, kdy přijde neuvěřitelný klid po celém těle a Vy víte, že tohle je to jediný a správný místo, na kterým máte být. ? Tak tyhle pocity jsem neměla. Ani jeden.

Já měla pocit, že i když tohle je a vypadá jako dokonalý místo, tak prostě není. Nevím proč a nedokážu to vysvětlit, ale není. Hlavou mi navíc lítalo, že tohle jsem přece “neviděla”…?