Po malých krůčcích zase ke štěstí

Občas si všímám, jak se někteří lidé začínají tak trošku upínat na různá relaxační cvičení, sport a podobně… Jakoby hledali způsob, jak se zase napojit na to něco, co v nich opět probudí vášeň a čistou radost ze života, kterou zřejmě někde ztratili… A mohou to být i jiné záležitosti, jako třeba nakupování oblečení či pasivní sledování televize… cokoli, co aspoň na chvíli přebije pocit… Ten pocit, že něco není v pořádku…

Jenže všechny tyto metody a náplasti, které si často zvolí, přinesou jen dočasnou úlevu a chvilkový pocit štěstí… Je to jen pár drobných do jejich natažené dlaně, které ale sotva postačí na přežití… Sice je ten jejich život prožívaný, aspoň na první pohled, v krásném prostředí, v materiálním dostatku, v bohatství… přesto jsou čím dál víc chudší. Chudší v tom nejpravějším slova smyslu. Chudými na duši.

Tohle ale nefunguje. Útěk nikdy nefunguje. A nikdy fungovat nebude. Ať už utíkáme od čehokoliv, až se chceme schovat kamkoliv. Sám před sebou se člověk jednoduše nikdy neschová… I kdyby to mělo být na konec světa… A dokud je tady, dokud pořád ještě dýchá, život mu to nepřestane připomínat. A bude to jen čím dál horší, bude potřebovat ještě více „náplastí“, které časem jakoby přestali fungovat…

A tak, pokud nechceme chodit tím životem jak tělo bez duše, s těma vyhaslýma očima, můžeme udělat to, co je vlastně docela jednoduché. Vrátit se aspoň po malých krůčkách k tomu, kam to táhne naše srdce. Zkrátka a dobře nečekat na zítra právě v těch drobnostech, jak píšu v knížce Co mě naučil Mňaukísek.

Otevřít si to šampaňské, ne při nějaké významné příležitosti, ale jen tak pro dnešní den. Vždyť není život už jen sám o sobě významným? Napustit si tu vanu s kupou pěny, ne jen po těžkém dni, ale třeba i jen tak dnes večer, protože si to prostě zasloužíme. Ano, zasloužíme! A místo letmé pusy po příchodu domů vaší druhé polovičce se obejmout, jako byste se neviděli měsíc. Však proč ne?

Tohle jsou drobnosti, kterým když se otevřeme a vpustíme je do svého života, jakoby se nám najednou otevřel celý život. Najednou se nám bude zase krásně dýchat, vzduch, jako by báječně chutnal a začnou nás napadat ta správně vibrující řešení.  A všechno, i když se nic ještě zásadního nezměnilo, bude vypadat najednou… tak nějak krásněji. Pak se nám začnou do cesty míchat náhody a příležitosti, ten strach, který nás ještě před pár dny brzdil, zmizí a naopak se přemění v něco, co nás bude posouvat dál.

A pak, až se půjdeme projít, zameditovat si, zacvičit jógu či si pustíme pěkný film v televizi nebo počítači… uděláte to vědomě, a proto, že nám to přináší radost, že nám to třeba rozšíří obzory, nebo prohloubí náš potenciál. Nejen, abychom abych byli aspoň na chvíli šťastní…

Tohle je můj život… Je to opravdu silné, když se kolem sebe s touhle prostou větou v hlavě rozhlédnete a řeknete si ji, třeba i nahlas: Tohle teď je můj život!… Už to chápete? Tak jak si ho užijete?

S láskou Elen ♥