Ondřej Ratajský: Jistotu jsem vyměnil za svůj splněný sen a nelituju!

Ondřej Ratajský byl dalším z nečekatelů, kteří se rozhodli podělit o svůj příběh v #rozhovorysnecekateli. S úsměvem na tváři o sobě říká, že je to obyčejný kluk z takového maloměsta…Brna. ? A v tuhle chvíli hlavně táta dvou úžasných dětí, manžel, podnikatel, vizionář a především člověk, který už konečně nečeká na zítřek.

A proč jsem si vybrala do nečekatelů zrovna Ondru? Stačí si projet jeho sociální sítě a ta energie z něj na Vás prostě okamžitě skočí, aspoň na mě vždy :) To se jen tak nevidí. Ty jeho myšlenky a pohled na svět, které zazní v živých vysílání na fb se mnou silně rezonují. A to, jak se baví o své Lucce, dětech, mě prostě vezme za srdce. Kéž by se takhle každý bavil o své rodině.

Bavili jsme se o jeho cestě, vývoji. Co pro něj bylo důležité dřív, co teď. Jak poprvé potkal Lucku. V čem tkví tajemství šťastného vztahu. Jak mu život hezky zkazil plány. A co by poradil svému mladšímu já.

„Jedna věc při rozhodnutí je nějaká jistota, ale ta druhá, ta mnohem podstatnější je, kam chceme jako rodina směřovat.“
Ondra

Než se Ondra rozhodl jít za svými sny, pracoval několik let v korporátu. „Úplně přesně jsem tam pracoval 13 let a 176 dní. Ale ve mně ten pocit odchodu byl už hodně dlouho předtím, než jsem dospěl ke konečnému rozhodnutí. A asi nejhlavnější důvod byl, že mě ta práce už tak nenaplňovala jako před lety. Pořád dokola mi to přišlo stejné. A čím dál víc se mě zmocňoval pocit, že to, co dělám, nesměřuje k tomu, jaký bych chtěl jednou žít život.“

„Bylo to skvělý. Skvělá zkušenost. Já byl jeden z těch lidí, co té firmě dali úplně všechno. Dostal jsem i ocenění nejlepší zaměstnanec firmy, které se jmenovalo “Hoří, nehasit”. A tenhle status mě přesně vystihoval.“

Na chvíli se Ondra zamyslí, a pak pokračuje: „Když jsem ale pak zjistil, že mi bude 33 let a tohle nechci dělat až do sedmdesáti, a pak jen odejít do důchodu, tak už jsem měl naštěstí kolem sebe spoustu inspirativních lidí, kteří dokázali to, o čem jsem já snil a vedli život přesně takový, po kterém jsem toužil, a tak jsem si řekl, tohle přece není možný… aby to dokázali oni, a já ne!“

Tohle rozhodnutí ale nepřišlo ze dne na den. „Na všechno jsem se připravoval asi rok. Dlouho jsem se rozmýšlel a než padlo definitivní rozhodnutí, tak jsem měl  půl roční finanční rezervu. Rozhodně jsem nebyl takový střelec, co by řekl, mám vizi a všechno zahodím a od prvního jdu podnikat.“

Spousta lidí, zvlášť po tolika letech, nechce opustit především takovou jistotu, Ondra to ale vidí jinak: „Jedna věc při rozhodnutí je nějaká jistota, ale ta druhá, ta mnohem podstatnější je, kam chceme jako rodina směřovat. Kam chceme směřovat náš život.“

V té době, to ale nebylo jen o něm, protože už měl rodinu. „Samozřejmě, že je to jiný, když je člověk sám. A je to jiný, když má tu ženu a ty děti. Pořád v sobě nesu, že se o ně musím postarat. Měl jsem strach a mám ho vlastně pořád, když nad tím tak přemýšlím. Ale vždycky si řeknu, že do korporátu se můžu vrátit vždycky, kdybych chtěl, ale to já už nechci.“

Můj největší úspěch je, že mám Lucku a dvě úžasný děti

V práci se seznámil i s Luckou, a to první setkání má pořád v živé paměti. „Doteď si pamatuju, když jsem Lucku poprvé v  životě uviděl. Bylo to na Rohlence, takový odpočívadlo kousek za Brnem. Jeli jsme s  firmou na teambuilding a ona přijela firemním autem a vystoupila z něho… Do dneška ji říkám, že ty sluneční brýle se vážně mi nelíbili.“ :)

„Náš vztah se postupně prohluboval, až jsme si oba uvědomili, že už bez sebe nemůžeme být. Jen jsme ten život měli naplánovaný trochu jinak, chtěli jsme si ho užívat, jezdit po festivalech, na dovolené, ale jen měsíc po tom, co jsme spolu chodili, jsme zplodili Samuelka, takže naše plány byly rázem ty tam. Teď si zpětně uvědomuju, že to bylo to nejlepší, co se nám mohlo stát. Děti jsou ten největší dar, který jsem v  životě dostal.“

Chci být super hrdina pro svoje děti

Když už se Ondra zmínil o dětech, zajímalo mě, jak se je snaží vychovávat. „Naše děti, když něco nechtějí, tak je nenutím. Já vím, že bych je dokázal zlomit, ale vždycky si říkám, co by to zanechalo v té jejich hlavičce. Co by to pro ně znamenalo v dospělosti? Snažíme se dětem nepřikazovat, ale naopak se s nimi o věcech bavit, aby je pochopili. Když se jim nechce na kroužek, tak ale chci, aby pochopili, že na ten kroužek jsme museli vydělat.“

Je potřeba pořád na tom vztahu pracovat

Jste spolu s Luckou už dlouho, ale pořád vypadáte jako čerstvě zamilovaný… „Na svém vztahu neustále pracujeme. Spousta lidí se ve vztahu spolu neumí bavit. Mluvit ano, ale upřímně se bavit, to ne. Říct dobré i špatné věci, co by si přáli a jak to udělat, aby se v tom vztahu oba cítili šťastní. Dřív jsem nebyl schopný o spoustě věcí komunikovat, a právě to mě Lucka naučila. I když to občas hodně bolelo. Dlouhou dobu jsem ani nevěděl, co po mě vlastně chce… Ale teď už sem se to naučil. Jsme k sobě upřímní. Říkáme si navzájem ty věci, které nás štvou, nedusíme to v sobě, vzájemně se podporujeme a vzájemně se taháme i z bahna, když je třeba. Je potřeba pořád na tom vztahu pracovat a nebrat jeden druhého jako samozřejmost.“

Žijete spolu, podnikáte spolu. Spousta lidí má z této kombinace strach, aby si nelezli na nervy… „Lidé mají představu, že když spolu dva podnikají, tráví spolu 24 hodin, ale ono to tak není. My sice podnikáme společně, ale dost věcí děláme každý sám. Někdy je naopak problém, všechno to ukočírovat, abychom se viděli a měli čas sami pro sebe. Pro nás nejlepší nástroj, co kdy mohli vymyslet, je sdílený kalendář, kdy přesně víme, kdy máme schůzky, kdy mají děti kroužky a kdy je čas plánovat si aktivity společně.“

„Snažíme se najít čas pro sebe jako rodinu. Pro sebe jako partnery. Ale i pro sebe jako jednotlivce. Čas sám pro sebe je také velmi důležitý. Teď se snažím chodit mnohem víc do přírody, protože jsem byl spíš takový ten kavárenský povaleč.“

Být spolu i jako dědeček a babička, co jdou ruku v ruce,
je naše dlouhodobá vize

Dost vás oba vnímám jako společnou značku, která se skvěle doplňuje. Tohle může mít i druhou stranu mince… „Samozřejmě, že nikdy nevíme, co si pro nás život nachystá. Ale já si tyhle myšlenky vůbec nepřipouštím. Teď jsme s Luckou spolu šťastní a děláme všechno pro to, abychom jednou byli ten roztomilý dědeček s vyřezanou dřevěnou hůlkou a ta babička s tím červeným šátkem na hlavě, kteří půjdou tím životem i v těchto letech společně ruku v ruce. To je naše dlouhodobá vize a děláme všechno pro to, abychom ji naplnili.“

Dřív pro mě byly důležité jenom prachy

Vraťme se k vašemu podnikání, podle čeho si vybíráš projekty, do kterých se zapojíš, respektive zapojíte? „Dřív bych ti odpověděl jinak než teď. Dřív bych ti odpověděl, že to nejdůležitější pro mě je, kolik z toho budu mít. Prostě jen prachy. I teď mi jsou peníze dost blízké. Ale jinak než dřív, teď mi jsou blízké hlavně proto, že díky nim pociťuju tu největší svobodu. A můžu dát to nejlepší dětem, ať už jde o školku či kroužky. Za všechno se dneska platí. Ale, co se týká podnikání, nic neděláme s primárním zaměřením jen vydělat peníze, my jsme rádi, když nám to samozřejmě peníze přinese, ale nejdůležitější pro nás je, jakou hodnotu to přinese ostatním, i proto vznikl projekt Energie v životě.“

Jen jsme jim jednoduše napsali a z jedné kávy byly dohromady tři

Čtenáři Tě mohou pravidelně vídat nejen při živých vysílání u vás na fb stránce/skupině, ale nově také každou středu na fb Business Animals, jak jsi se k tomuhle dostal? „Když jsme byli před časem na Bali, věděli jsme, že tam jsou i Jitka Zoderová a David Kolář z BA, tak jsme jim jednoduše napsali, jestli by se nechtěli potkat a zajít na kafe, nakonec jsme ty kávy stihli tři a spolupracujeme spolu dodnes.“

Když se člověk veřejně prezentuje, nese to i jistá úskalí… „Já jsem dyslektik a dysgrafik, takže občas se objeví komentář hele super příspěvek… ale ty hrubky jsou příšerný!!! Když jsem to četl poprvé, hrozně jsem si to vzal osobně a rozhodilo mě to na celý den, že jsem si myslel, že se na to vykašlu. Pak jsem ale zaměřil pozornost na ty milý komentáře, které nehledali všude samou chybu, ale děkovali za obsah, a dalo mi to sílu dál pokračovat. Je to stejné úplně ve všem, kam zaměříme svou pozornost, to má tendenci růst.“

Nečekej tolik “na zítra”

Blížíme se ke konci…. Kdyby to teď četl nějaký „Ondra“, co by se chtěl vydat na podobnou cestu jako ty, co bys mu s tím, co teď víš poradil? Nebo ještě líp, co bys poradil svému mladšímu já, kdyby tu teď stál? „Užívej si svého prvorozeného syna prvního půl roku víc, nemysli si, že ten čas rychle neuteče a pamatuj, že už to nejde vrátit zpátky. Neměj tolik strach odejít z toho korporátu dřív. ? A kromě toho, nic, ale vážně nic neměň.“

Ondro, moooc děkuju za rozhovor ♥ A pokud i Vy chcete sledovat Ondru nebo si poslechnout jeho skvělé myšlenky, které zazní nejen při jeho živých vysílání, doporučuju fb, ig či fb skupinu Energie v životě.

A já se na Vás těším zase příště u dalšího dílu #rozhovorysnecekateli.

S láskou Elen ♥

– spisovatelka, autorka knížky Co mě naučil Mňaukísek a autorka projektu #rozhovorysnecekateli inspirované hlavní myšlenkou knížky – nečekej na zítra, protože zítřek už také nemusí nikdy přijít.

Přečti si také další rozhovor: Weef: Co mě kamínek v botě při cestě do Santiaga naučil o sebelásce?