Sbalit si tak batoh a vyrazit do světa. Jako v pohádkách. I když v pohádkách si většinou hlavní hrdina sbalil spíš tvarohový buchty do uzlíku, než batoh. Ježíš tvarohový buchty? Miluju! No a právě s tím uzlíkem vyrazil na zkušenou. A taky pro princeznu a půl království. Prince a půl království nehledám… Ale zkusit si takovýhle dobrodružství? Jo, to by se mi líbilo. More
Na poutní cestu do Říma jsem si chtěla přibalit nějaký speciální kousek oblečení, který by přesně vystihoval, v jakém duchu většinou moje cesty probíhají. Jen jsem nevěděla jaký a moc času na případné vyřizování už mi nezbývalo a tak jsem to nechala být… More
Je to tady :) Nová, třetí knížka, Kousek naděje je právě v předprodeji :) A co v knížce najdeš? :)
? 8.8.?Narozeniny ? More
Tip na výlet ? More
Ve středu 16.8. budu vyřizovat poslední objednávky v tomto měsíci. A ve čtvrtek posílat úplně poslední (zaplacené) balíčky ?
Eshop bude mít do konce srpna prázdniny ? K objednávkám se vrátím až 4.9. (nebudu ani na emailu) ? More
Další krásné fotečky od Vás, které jste mi poslali na instagram @elena.spisovatelka:) Děkuju moooc ♥
Já se sem taaak těšila, že jsem ani dospat nemohla ? A ačkoliv fotky na jejich instagramu @dvurhanis jsou nádherný, a myslíte si, že Vás už nic nepřekvapí, tak na živo to je ještě tisíckrát lepší.? Fotky totiž nepojmou tu atmosféru, co tady je. A to je teprve něco.?❤️ Ten klid. Ta pohoda. Ta láska, s jakou Vás tu přivítají, jako byste byli hned součást rodiny.❤️ Od první chvíle z Vás všechno spadne, po celém těle se rozhostí neuvěřitelný klid a máte pocit, jako byste snad mohli i létat ❤️ More
Moje milé, já i eshop s emailem si dáváme trochu těch Velikonočních prázdnin a všechny objednávky budou vyřízeny postupně až ve středu 12.4. :)
Denně mi píšete a posíláte tak krásný zprávy a fotky knížek a korálků, že jsem si říkala, že si je budu dávat i sem :) More
Pokud plánujete knížky nebo korálky někomu, nebo třeba i sobě darovat pod stromeček, tak raději moc neotálejte :) More
Je to až neuvěřitelný, že letos proběhl už pátý ročník mojí milovaný vánoční výstavy. More
Už je takovou mojí tradicí, že balíčky objednané v období adventu až do Vánoc balím trošičku jinak, než během roku ❤️ Tentokrát jsem si vymyslela zase něco jiného.? Speciálního. ?
Každý měsíc mi přijde nová várka knížek pro Vás a moje pracovna se rázem promění ve skladiště, než to všechno narovnám do skříní a relágů ❤️ Vždycky se stejně aspoň chvíli kochám, protože tohle je prostě radost a splněnej sen ❤️ Ten pocit, že tyhle všechny knížky budou zase u Vás a že Vám snad i pomůžou ?❤️ More
Já si to tu odložím, jooo :) Protože tohle je prostě radost a taky splněnej sen. Balíčky pro Vás úplně všude, vlastně po celé mojí kavárně. ♥ More
Knížka Co mě naučil Mňaukísek bude nově ve dvou verzích. Jedna, jak jste zvyklí s použitím žlutého plátna na obálce, jako za starých časů :) A na druhou bude nejen na stránky, ale i na obálku použit pouze recyklovaný papír, abychom ještě víc šetřili přírodu :) Co se týká obsahu knížky i záložky v ní, tak nebojte, to zůstává stejné ;) A dneska Vám tu rozepíšu, proč tomu tak bude :) More
Mám neskutečnou radost, že vám můžu říct, jaké novinky právě najdete v eshopu ♥ More
Minulý rok v létě jsem dopsala svoji druhou knížku. Pak jsem se následující měsíce “trápila” přepisováním z papíru do počítače a následném opravováním, kdy jsem u toho spořádala asi tunu nejlepších likérových bombiček, který prodávali kousek od nás. Tu knížku miluju. Ukazuje přesně ten směr, kterým bychom se měli vydat, pokud chceme dělat a živit se tím, co nás skutečně baví. A já už se nemohla dočkat, až ji konečně budete držet v rukou. Až si ji přečtete. A až v ní najdete odpovědi, které zrovna hledáte. More
Každý pátek vychází podcast s názvem páteční inspirace, kdy pro Vás vybírám ty nejzajímavější podcasty nebo knihy, které jsem v týdnu četla, slyšela nebo viděla, a které podle mě stojí za zmínku. A protože Vás to, dle Vašich ohlasů, baví, řekla jsem si, že Vám sem na blog budu vždy dávat i tuhle psanou verzi, kde budete mít rovnou i odkazy ;) More
Víkendová svatba byla jedním slovem prostě nádherná! A já pořád nemůžu uvěřit tomu, že se mi oženil. I když, nemohl si vybrat líp ♥ More
8.8. je jeden z mých nejoblíbenějších dní v roce ♥ A ten důvod je jednoduchý, mám přece narozeniny ;) More
Asi tak od ledna jsem měla pocit, že ty dny, týdny a měsíce, jako by letěli neuvěřitelnou rychlostí a od května se to snad ještě ztrojnásobilo ;) More
Ještě ani nemáme pořádně otevřeno a už si náš našel první stálý zákazník ♥ Kavárenský povaleč, kterému jsme tedy vymysleli originální kavárenské jméno (po lógru od kávy :D). Tak snad se Ti bude u nás líbit, Lógříku ♥
Včera to byl přesně rok, co mi přišla knížka poprvé domů, a tak jsem si říkala, že vyhlásím soutěž o jednu knížku Co mě naučil Mňaukísek. ♥ More
Tak dneska je to na den přesně rok, co mi přišel Mňaukísek, respektive knížka poprvé od Vazárny domů (a jen tak mimochodem, nikoho lepšího jsem si na spolupráci, kdo by mi vázal každou jednu knížku, ani vybrat nemohla #dekuju a jestli je neznáte, určitě k nim mrkněte na web #jsounejlepsi) ♥ Krásně zabalená do recyklovaného papíru a ovázaná červenobílým provázkem ♥ Úplně to vidím před očima ♥ Ještě tedy nebyla v prodeji, to jste si museli počkat do dubna, protože tam bylo ještě pár úprav a stavěl se mi celý web. Ale bylo to poprvé, co mi přišel domů první výtisk na ukázku a já ho konečně držela v rukou ♥ More
Hodně se mě ptáte, jak pokračujeme, kdy budeme otevírat a jestli budu přidávám víc věcí do stories. Já jsem stále u natírání a myslím si, že ještě hoooodně dlouho budu, takže kdy budeme otevírat je i pro nás jeden velký otazník :) A do stories bych ráda přidávala, ale většinou na to zapomenu, fotit/dokumentovat/přidávat :) Ale tak jsem si říkala, že Vám sem budu dávat aspoň takové menší rekapitulace s pár fotkami, jak vlastně pokračujeme. :) More
Dnešní den patřil především odpočinku. Navíc to počasí za oknem k tomu dost vybízelo. Protože buď byla pořádná chumelenice anebo bubnoval déšť za okny. A to je prostě k odpočívání nejlepší kombinace.♥ More
Když jsem dneska zapínala ig, že Vám tam něco přidám, překvapilo mě, když jsem si všimla, před jakou že dobou jsem vlastně něco naposled přidala. První co mi proletělo hlavou bylo: Páni, to to tak uteklo? Přišlo mi, jako bych naposled něco přidala včera… A druhá věc byla: Jako by to vypadalo, že se v mém životě ani nic neděje… přitom opak je pravdou. ;) ♥ More
Když jsem jako malá jezdila na chalupu, vždycky jsme se cestou na vlak stavili s maminkou v trafice a nakoupili časopisy o bydlení… A takový Náš útulný byt mezi nimi nikdy nesměl chybět. Pak jsme vždy k večeru sedli k praskajícím kamnům a listovali jejich stránkami. ♥ More
Jak už jsem psala na ig, Vánoce pro mě nejsou jen 24. ale tak od 21. do 27.12. kdy se postupně se všemi potkáváme, jíme u jednoho stolu a dáváme si dárečky. A i když se se všemi vídáme celoročně, přece jen to má v tomhle období, úplně jiné kouzlo :)
No a protože poslední vánoční setkání je už za námi a já se konečně dostala nejen k počítači, ale hlavně ke kabelům k foťáku, můžu Vám sem přidat, jak to u nás doma, po celou tu dobu, vypadalo. A odpovědět Vám na nejčastější otázky, které jsem měla v directu :)
Stromeček má tři metry, s hvězdičkou přes tři :) A je s námi už tuším třetí Vánoce :) Strašně dlouho jsem si takhle velký stromeček přála… abych zase zažila ten pocit… jako když jsem byla malá a ten stromeček byl tááák veliký. A teď kdykoliv kolem něj projdu, se musím usmát, protože se skutečně zase tak cítím :)
Stromeček jsme kupovali v Makru, ale třeba letos jsme ho tam ani neviděli. A ozdoben je hlavně sušenými hortenziemi. Umělými květy růžiček. Bílými baňkami. A ozdobičkami, které jsem si sama dělala (nikde jsem totiž nemohla najít takové starodávné, co jsem chtěla, tak jsem si je udělala) :)
Na ozdobení je toho potřeba celkem dost :) Světelný řetěz má přes 20 metrů. A celkem mám 10 krabic plných ozdobiček a květů. A pěkně ho nazdobit zabere půl dne (ale letos jsem ho zdobila asi tři dny, protože jsem si u toho pořád dělala “přestávky”, když jsem Vám připravovala balíčky radosti :)
Kromě velkého stromečku, mám ještě jeden v pracovně, a pak dva venku na terase :) Prostě to miluju :)
Do adventní věnečku jsem se zamilovala už loni a myslím, že už to bude moje tradice. Je jen ze sušené statice s krajkovanou mašličkou. Naprosto ho miluju pro tu jeho krásnou jednoduchost :)
Cukroví dělám jen pár druhů, co vím, že každému chutná, aby se to snědlo :) Takže klasika jsou vanilkové rohlíčky a linecké :) Poprvé jsem zkoušela dělat včelí úlky (podle sebe, že jsem náplň udělala ze salka/vaječňáku/másla) a to bylo taaaak vyborný a všem to moc chutnalo, že jsem 25. musela přidělat :)
Vánoční jídlo po dobu asi pěti dnů :D je čočková polévka, losos, kuřecí řízky a vinná klobása s bramborovým salátem. :) A k tomu popíjíme vaječný koňak a šampašnké :)
No a dárečky? Těch je každý rok spousta :) Ty si prostě všichni rádi dáváme, protože si všichni rádi děláme radost :) Ale i kdyby byl jen jeden nebo žádný, tak je přece úplně jedno, co pod stromečkem najdeme, když je přece mnohem důležitější, kdo u toho stromečku s námi je. ♥
S láskou Elen ♥
Mám velikánskou radost, naprosto obrovskou a už se nemůžu dočkat! Protože už je všechno nejnutnější zařízeno a už se můžu jen těšit (teda, teď to vlastně teprve začne :D) :) A nějak v tom těšení se, jsem Vám to sem úplně zapomněla dát ♥ Už brzy budou další a moje nejmilovanější Vánoce v chaloupce, tentokrát dokonce ve třech termínech! Ta nejkouzelnější vánoční výstava ve stylu nostalgických Vánoc, kterou letos budeme pořádat už třetím rokem♥ More
Dneska jsem byla u kadeřnice, a tak jsem si říkala, že to rovnou spojím a sepíšu pro Vás jeden z nejžádanějších článků na téma: Moje vlasy a péče o ně, o který mi tak často píšete ♥ More
Zuzzi Husarová o sobě říká, že je to především dobrodruh, co miluje cestování. Jinak je to velmi úspěšná koučka, která se věnuje mindsetu, díky kterému její klienti skutečně dosahují výsledků, jakých si přejí. Když jsem se Zuzzi volala přes hangouts, po jejím nadšeném vyprávění, které nám bohužel přerušila došlá data, protože wifi na Kanárských ostrovech nefungovala, jsem měla energie na rozdávání :). Zuzzi vás nakopne a máte s ní pocit, že nic není nemožné, ostatně, z jejího vyprávění to ihned pochopíte. More
Často necháme uplynout dlouhé roky, aniž bychom si skutečně položili dvě následující otázky: Co doopravdy milujeme a kým ve své podstatě vlastně jsme? A zcela upřímně na ně odpověděli. Tak jak skutečně cítíme. Ne tak, jak se od nás očekává.
Vždyť největší potěšení v životě spočívá v umění odejít od toho, co nám někdo řekl, že bychom měli dělat a místo toho přikročit k tomu, pro co skutečně hoří naše srdce. Vždyť ve finále se nemusíme nikomu zodpovídat… žádným lidem na světě a už vůbec ne jejich názorům na nás.
Je jen na nás se rozhodnout, jak chceme žít. My dáváme rozměr našim dnům a týdnům. Můžeme žít na vesnici nebo se v klidu toulat krajinou po Bali s batohem na zádech. Můžeme pracovat ze své postele nebo v tom největším mrakodrapu na světě.
A ať už se rozhodneme nosit bačkory, nebo podpatky, je nám milejší jíst steak nebo kapustu, číst poezii, nebo se raději vyžíváme v technologických vychytávkách, usínáme za ruchu velkoměsta, nebo venku pod hvězdami… je to náš život. A přitom žádná „odpověď/způsob života není správný“. Jde jen o to, jak to cítíme a pro co bije naše srdce. To my si vytváříme svůj život. A co víc nejen, že ho můžeme vytvořit, my ho totiž, pokud chceme, můžeme i přetvořit.
No není to boží a vzrušující? Cítíte, jakou svobodu to skrývá?
To my máme právo se rozhodnout, což je stejně tak osvobozující jako zodpovědné. Ale hezky zodpovědné. Můžeme se stát veganem nebo taky ne. Můžeme trénovat na triatlon. Zvolit si život ve městě. Propadnout klasické literatuře. Nakupovat všechno oblečení v second handu nebo si pro mě za mě pořídit třeba trabanta. A jestli máme chuť můžeme se naučit třeba francouzsky.
Čemu všemu jste svolili pod vlivem názorů ostatních? A není na čase to změnit? Pokud to nezměníte, tak vám stále okolí bude diktovat, jak máte žít, když si to necháte líbit. Naslouchejte proto svému vnitřnímu hlasu. Ten vám nejlíp poradí. Náš život se odehrává výhradně v naší režii. Co skutečně chcete a milujete? Už to víte? Tak nečekejte na zítra a prostě to udělejte.
S láskou Elen ♥
Asi tak od května (vlastně, počkat, vím to přesně, protože jsem si ten den poprvé zapsala… takže od 9. května :) ) mám pětiletý deník Tam a zpět a musím říct, že ho prostě zbožňuju a stále se „držím“ a poctivě si každý večer najdu chvilku a zapisuju odpověď na otázku ♥♥♥ Je pro mě až neskutečný, jak vám ty otázky přichází jakoby ve správný čas, a jak se budu moct jednou (respektive za pět let otočit) a uvědomit si skutečně tu svoji cestu, vývoj :) Deník mě dokonce nadchl tak, že jsem si Janičku, která za ním stojí, pozvala do Rozhovory s nečekateli ♥♥♥ A mám neskutečnou radost, protože jsem se stala hrdou ambasadorkou deníku ♥♥♥ A jako ambasador jsem dostala otázku, co pro mě vlastně znamená Tam a zpět? A jaké je moje odpověď? More
Jsou chvíle, třeba jako dnes, kdy si skutečně říkám, že má knížka Co mě naučil Mňaukísek nejen smysl, ale že je skutečně potřeba, tu hlavní myšlenku „Nečekej na zítra“, šířit/dostat/předat k co nejvíce lidem, aby skutečně nečekali a hlavně, aby nebrali zítřek jako samozřejmost, protože zkrátka člověk nikdy neví. More
Když jsem teďka opět dojídala nanuk, na tom dřevěným dřívku bylo napsáno: Udělej někomu radost ♥ A jak jsem se tak zamyslela, celkem hned mě napadlo: A co ji někomu udělat třeba knížkou – Co mě naučil Mňaukísek? :) More
Když jsem před chvílí odpovídala na otázku v directu na IG, řekla jsem si, že bych se o to vlastně mohla podělit i s Vámi ♥ Přišel mi dotaz (zkrátím to :) ) – Co má člověk dělat, když je toho na něho moc, že má pocit, že to snad ani nezvládne… No… samozřejmě, vždycky záleží na člověku a situaci, ale… jak jsem tak přemýšlela, napadlo mě k tomu pár bodů ♥ More
Tak jsme dneska byli u vody a najednou se s přítelem bavíme – já, že se mi ani domů nechce, že bych tu nejradši přespala (strašně ráda totiž spím venku♥), ale že (ne)můžeme, protože tady vlastně nemáme všechny věci na přespání a otáčet se pro ně domů se nám nechtělo… A přítel, že by si nejraději dal vychlazené pivo, ale že (ne)může, protože jsme byli autem… More
Mám hrozně ráda ty dny, kdy si nemusím organizovat život podle času, ale podle sebe a toho, jak to cítím. ❤A vlastně se těch dní snažím mít, co nejvíc :) Je zvláštní, jak nás dokáže ovlivnit to, když se neustále díváme na to, kolik je hodin. Vidím to nejen kolem sebe, ale často i na sobě. More
Ač se živím psaním, tak nedokážu vůbec slovy popsat to, jak se cítím, když otevřu email nebo direct a tam zprávy do Vás – těch nejúžasnějších čtenářů knížky Co mě naučil Mňaukísek ♥
Já jsem vždy v jednu chvíli naprosto dojatá a zároveň tak nabitá energií, protože díky Vám vím, že to co dělám má prostě smysl a já Vám za to neskutečně děkuju. Myslím si, že sdílená radost, je pak ooobří radost a já vám sem čas od času prostě musím dát to, co mi čtenáři napíšou. More
Ondřej Lachman z Vazárny o sobě říká, že je snílek, co pořád něco vymýšlí a strašně rád přichází s novými nápady. Z bývalé čistě knihařské dílny, se svojí manželkou Haničkou, postupně dělají i papírensko-kreativní dílnu, kde pro vás vyrobí jakýkoli vlastní dyzajn už od jednoho kusu. Ručně, s láskou a na voňavém recyklovaném papíru. ♥
Bavili jsme se o tom, jak dva produkční ke knihařské dílně přišli. Jak ze začátku neměli ani tucha, jak na to. Co je stálo nejvíc peněz. A čím to je, že dnes si jejich výrobky zamiloval i Seznam.cz? :) More
Dneska se mi stala tak krááásnááá věc :) Někdy mám vážně pocit, že žiju v tak trochu „jiným/krásnějším“ světě, než mi ostatní povídají, že je… Ve světě, kde jsou na sebe všichni nějak víc milí, usměvavý a laskavější ♥
Když jsem šla s balíčky na poštu, většinou to všechno beru kartou, ale že jsem měla nějak nastrádáno víc drobných, řekla jsem, že se jim to bude hodit víc než mě. Doma jsem si spočítala, kolik by to přesně mělo stát a přesně tu částku jsem si dala do „cestovní“ peněženky (nebo nevím, jak tomu mám říkat, prostě mám dvě, když se mi nechtějí tahat všechny karty a doklady, máte to taky tak?:) ) Kartu jsem pro tentokrát nechala doma. Však jsem to měla přesně spočítané, tak proč ji brát s sebou, říkala jsem si.
Na poště skoro nikdo, a tak jsem hned na řadu, jenže ve chvíli, kdy jsem vytahovala balíčky pro vás, jsem to vzala i peněženkou, kterou jsem si zapomněla zavřít a peníze se mi rázem rozkutálely do všech stran.
Takže jsem začala hledat a po zemi se pídit, a měla jsem pocit, že jsem snad všechno našla. No, nenašla… Při placení mi došlo, že jedna padesátikoruna vzala asi do zaječích… A mně to bylo hrozně líto. Ani ne tý padesátikoruny, protože peníze byly, jsou a budou a za ty roky jsem přišla o víc, než jen o jednu „kovovku“. Ale bylo mi líto, že jeden balíček budu muset vybrat a nebudu ho moct poslat, protože pošta už za chvíli zavírala a já bych se nestihla otočit. A já vždycky chci, aby u vás balíčky s knížkou nebo plecháčkem byly, co nejdříve ♥
Za přepážkou byla dneska jiná paní než obvykle, a tak se mi nechtělo ji přemlouvat, že tam vážně chodím skoro denně, a tak jestli by mi s tou padesátkou nepočkala do zítra…
Zkusila jsem se tedy ještě jednou sehnout k zemi a hledat toho “uličníka”. Když v tom na poštu přišel pán a po chvíli přišel za mnou, co jsem ztratila a jestli mi nemůže nějak pomoct. No tak mu to říkám, i ten důvod, proč mě to mrzí, že ji nemůžu najít… A on najednou vytáhne z kapsy peněženku, otevře ji a říká: „Padesátka vám chybí?“ Přikývku a on najednou dodá: „Tak tady ji máte.“
Já vůbec nevěděla, co na to říct, celá jsem se rozzářila, a pak ze mě jen vypadlo: „To jako vážně? :)“ Nebo tak něco a on se začal taky usmívat a dodal, že lidi by si přeci měli pomáhat, a že padesátka moc není, za tak hezký dobrý skutek.
Naprosto mě tím dostal. Děkuju mi přišlo jako málo, tak jsem přidala, jak je skvělý, úžasný, boží, přičemž se začal smát, že tolik komplimentů je snad za stovku :D
Takže balíčky všechny poslány a jeden opatřen obrovsky dobrým skutkem od jednoho neznámého pána :)
Uběhlo už několik hodin, ale jak to tady teď píšu, pořád se musím usmívat nad touhle krásnou příhodou ♥ Protože z toho nemůžu… Vždyť mě neznal, vždyť mu to mohlo být jedno, vždyť si za tu padesátku mohl koupit cokoli jiného… A on mi pomohl… Jen tak ♥
Tak se mi pak nemůžete divit, že vám pořád píšu, že život je to nejkrásnější, co nás v životě potkalo, protože tak to zkrátka je… aspoň pro mě. A možná to může být u všech stejné, protože jsme třeba my samy tím zrcadlem, které pak od života dostáváme. Dej a bude Ti dáno ♥
A i když tam jsou chvíle, co nejsou zrovna nejpříjemnější, a že jich je, pořád se na vše dá podívat z jiného úhlu, a pak… tak krásná věc jako dneska to naprosto vyváží, možná dá plusové body do zásoby :) A to je prostě nádherný!
S láskou Elen ♥
Možná jste už v nějaké knížce četli: Kdyby peníze nehrály žádnou roli, co byste dělali? Já bych ji ale změnila na otázku: Kdyby strach nehrál žádnou roli, co byste dělali? Ta první otázka by nám možná mohla odhalit náš sen, to co nás skutečně baví. Ale ta druhá, odhalí to, po čem naše srdce skutečně touží ve všech směrem…
Když se totiž takhle občas někoho zeptám, odpovědi nejsou jen, co se týče práce, toho začít podnikat a jít za svým snem… Ty odpovědi se často stočí i na téma vztahů… Odpustila bych tomu, s kým už se dlouho nebavím…. Nebo opustila bych toho, co mi pořád jen ubližuje, a ať dělám co dělám, nikdy pro něho nebudu dost dobrá…
Strach je mrška. Drží nás na místě. Kvůli němu často nechceme udělat rozhodnutí, protože se prostě bojíme a vidíme vše černě. Že, co když se ocitneme zase na začátku. Co když už nikdy nebudeme mít sílu vstát. Co když už to lepší nebude…. A tak radši nic neuděláme. Neřekneme ne dobrému, místo toho abychom mohli říct ano skvělému. Protože si myslíme, že skvělé nás ani nečeká. Aniž bychom si uvědomili, že to dobré už se dávno změnilo na špatné.
Udělat rozhodnutí s myšlenkou, co kdyby peníze nehrály žádnou roli, je podle mě těžké, když víte, že ten nájem se sám od sebe zkrátka nezaplatí. Ale udělat rozhodnutí, kdy víte, že vás brzdí jen váš strach, je podle mě lehčí. Strach se totiž často odehrává jen v naší hlavě. Já vím, někdy nám má sice tendenci zaplnit nejen hlavu, ale i srdce, ale přesto všechno je to jen pocit. I když nepříjemný, tak pořád jen pocit. A ten dokáže ovládnout. A dokážeme nad ním zvítězit.
Život může být tím nejkrásnějším, co nás v životě potkalo, jak už píšu v knížce Co mě naučil Mňaukísek. A nebo také život může být tím nejtěžším, co nás v životě potkalo. Oboje dvoje je ale v našich rozhodnutích, které se pojí se strachem opustit naši komfortní zónu, která vlastně ani tak komfortní není.
Buď se můžeme dál bát a odmítat to skvělé, co na nás jistě čeká a radši se držet zuby nehty toho špatného, protože co kdyby náhodou… a pak každý náš krok bude tvořit tu nejtěžší budoucnost. A nebo se můžeme rozhodnout s tím něco udělat, a ano, my můžeme a v tom případě každý náš krok bude tvořit tu nejkrásnější budoucnost. Takže, jak se dnes rozhodnete?
S láskou Elen ♥
Jana Valíčková je autorkou nádherného pětiletého deníku Tam a zpět. Do kterého si i já sama velmi ráda každý den zapisuju. A už se nemůžu dočkat, co se za těch pět let, především o sobě, pak dozvím. Celý deník je založen na myšlence tvůj život, tvoje cesta a vy máte možnost během otázek a svých odpovědí sledovat, jak se v průběhu času mění, vyvíjí vaše osobnost, a navíc to máte všechno černé/modré na bílém, takže to slouží i jako krásná vzpomínka, protože ne každá otázka je hluboká a k zamyšlení. A tak se mi nemůžete divit, že jsem musela autorku něčeho tak krásného osobně (respektive přes hangouts) poznat, abych se dozvěděla celý ten příběh, který za vznikem deníku stojí.
Bavili jsme se o tom, proč ji myšlenka na deník napadla zrovna na Bali. Jak dlouho trvalo, než se finální verze objevila v eshopu (budete se divit). A v jaké chvíli to chtěla vážně vzdát. More
Ještě dneska ráno jsem přemýšlela, jak vám popíšu včerejšek, kdy jsme bořili hranice toho, co je a není možné. Že všechno je to o správném dechu, koncentraci a energii. A mě samotnou vážně překvapilo, že kde byl strach, vážně to moc nešlo a nebylo to bezpečné, ale když jste věřili, koncentrovali se dechem, vnímali energii a byli do toho zapálení, až pohlcení, že jiná možnost není, najednou mi nedělal problém i zlomit ostrý hrot šípu krkem :D Naprosto neskutečný jako spousta jiných zážitků ten večer :)
A přišlo tam i neskutečně silné uvědomění, o tom, co jsem si třeba myslela, ale netušila, že je to silnější než já. A aniž bych si to uvědomovala, dělám to instinktivně. Bylo to o pomoci druhým. Jeden z účastníků měl něco udělat (vlastně úplnou „hloupost”, nic nebezpečného) a já ho v tom měla podpořit, ale v určitý okamžik, ne já, ale něco ve mně cuklo. Přitom mi to mohlo být jedno, toho člověka jsem de facto neznala, měla jsem se držet instrukcí, ale to něco úplně v daný moment křičelo, že nesmím dopustit, aby se to stalo, že ho musím zachránit/ochránit/pomoct.
Bylo to pro mě nejdřív hrozně zvláštní a divný… Já si vážně nejdřív říkala, ježiš já pokazila úplně tu pointu, ale dostala jsem krásnou odpověď: Záleží Ti na druhých víc než sobě samé… a to není špatně, to je spíš dar. Zvlášť pro tu práci, kterou děláš.
Ve chvíli, kdy stavíme zájmy ostatních před ty své, o ty naše bude v konečném důsledku vždycky postaráno, celý vesmír se o to postará.
A i když jsme se pak vraceli k půlnoci domů a já se šílenou bolestí hlavy/bylo mi na omdlení a zvracení, protože jsem jako hypoglykemik zapomněla pravidelně jíst, (samozřejmě během akce mě nic nebylo, to až pak jsem si na to vzpomněla :D) tak jsem pak ale usínala s neskutečně hřejivým pocitem, že už to vlastně chápu, proč mě tak baví psát, proč vznikla knížka, proč dělám rozhovory s nečekateli, kde beru tu motivaci… já vám zkrátka skrz těch pár řádku chci skutečně pomoct.
A další věc, co mě naprosto pak ráno překvapila, byla, když jsem otevřela email a myslela si, že se někde stala chyba a eshop se zbláznil. Buď jste to tak cítili, nebo nechápu, jak si vysvětlit ten neskutečný počet objednávek za jeden den knížek a plecháčků. Děkuju!
Ale ještě nekončím. Dneska si pro mě život přichystal další zážitkovou přednášku. Je pro mě často záhadou, že ho to tak baví, trénovat moje emoce a prožitky… Když jsem se rozhodla, že budu vážně pravidelně přidávat články a posty, říkala jsem si, že k vám budu upřímná, že budu psát vždy tak, jak to cítím a co třeba prožívám a vážně každý den, i když to nebude nejrůžovější. A stejně tak se snažím dělat i rozhovory s nečekateli, nechci ukazovat všechno jen růžové, chci tam ukazovat ty momenty, o kterých se normálně moc nemluví, bolí a to z toho důvodu, že právě tyhle momenty jsou přece nejsilnější a mohou druhé inspirovat. A dle vašich reakcí tomu tak skutečně je.
Ráno jsem jela na schůzku a po ní mě čekalo setkání a další transformace. Jsou takový tři věci, které mě vadí/štvou/mrzí a dost i bolí. A to je, když má člověk předsudky, a háže druhé do jednoho pytle, aniž by věděl, jak to třeba doopravdy je. Když místo toho, aby člověk řešil věci přímo s tím, koho se to týká, je vlastně před tím ještě několik lidí. A on nemluví v obrazech, ale konkrétně o člověku a jeho problému. A poslední je, že i já se vám snažím skrz články pomoct, inspirovat, něco předat, ale nikdy bych si nedovolila vám přesně říct, co byste se svým životem měli udělat. Vždyť já přece nevím, jak vy to přesně cítíte, co jste všechno zažili a na základě toho v sobě nosíte.
Já vám můžu říct, že miluju horké našlehané mléko s karamelem, někdo si to na základě toho může zkusit udělat a taky se do toho zamiluje, anebo taky ne, ale určitě vám neřeknu, musíte ho pít každý večer, jen na základě toho, že mě chutná a já to tak dělám.
Když mají cizí lidé vůči mně předsudky, baví se o mně ne v dobrým za zády nebo mají rady, jak bych měla žít, aniž bych se je prosila… je mi to vážně jedno. Pokud oni mají nějaký problém se mnou, spíš je to jen jejich problém, ne můj a tohle jde naprosto mimo mě. Ale jednu slabinu v tomhle mám a to, když se tohle objeví u těch, na kterých mi záleží. To mě vážně štve/mrzí a dost bolí.
Štve mě, že místo toho, aby řešili věci se mnou přímo, do toho zatahují ostatní a ještě mi to pak řeknou. Mrzí mě, že aniž by věděli, kde je pravda, nebo co se skutečně stalo, hážou to do jednoho pytle. I když třeba jen na začátku a na základě nějakých obav či strachu. A dost mě bolí, že aniž bych se jich prosila o radu, dávají mi je, anebo se ptají, co a jak budu dělat, i když to vlastně ani sama nevím… A já ani nevím, proč bych jim vlastně měla odpovídat.
Zapomínají na to nejdůležitější, že tohle JE MŮJ ŽIVOT. Možná se jim moje rozhodnutí nezdají správné, možná ani nejsou, ale já nepotřebuju, aby je pochopili… oni totiž zapomínají na to nejdůležitější, na to, co cítím při těch rozhodnutích. A jak jsem nedávnou psala, možná v životě nedostaneme to, co chceme, ale to co potřebujeme. Myslím si, že stejné je to i s rozhodnutími, možná někdy neuděláme nejlepší rozhodnutí, nebo se to tak druhým může zdát, ale děláme je tak, protože to tak cítíme, a možná se máme někam posunout, někam vyrůst a všechno pochopíme to až časem.
Možná teď přemýšlíte, co se asi mohlo stát a s kým jsem co řešila, ale… to není důležité. A myslím si, že byste na to vůbec, ale vůbec nepřišli. Mně by asi tahle věc, kdybych to četla, nenapadla. A pak, jak už jsem psala, nemám ráda a sama to nikdy nedělám, že se o konkrétních lidech a jejich problémech bavím „nahlas“. To si prostě lidi mají vyřešit sami se sebou. Mně jde jen o to, že kdykoli budete mít pocit, že vám někdo mluví do života nebo naopak budete mít potřebu vy mluvit jemu, zkuste myslet na to, že každá mince má dvě strany a člověk má city. A je to jeho život, ne váš. A i když to můžete myslet dobře a i se to pak snažíte vysvětlit, toho druhého to prostě může dost bolet a bude potřebovat nějaký ten oddechový čas. Aspoň na chvíli.
No ale, ať nekončím nějak smutně… však mě znáte :) Těhle pár řádek píšu dneska vážně dlouho a přitom dodělávám objednávky, pročítám emailu a zprávy na ig a musím říct… těch zpráv se za dva dny dost nakupilo a je to nádhera…to co mi píšete a já to nechápu a děkuju :) Dáváte mi tím neskutečnou sílu a energii, zvlášť při dnech jako je tento a mně pak dochází, že ať je ten den jakkoli náročný… má to smysl ♥
S láskou Elen ♥
(jen mi je záhadou, proč ten text vypadá, jak vypadá, ale stejně jde o obsah :) )
Mám doma knížečku. Strašně krásnou a strašně starou. Je z dob první republiky. Naprosto mě fascinuje nejen tím zpracováním, tím kolik toho zažila (zkrátka věc s příběhem a to je moje) ale těmi radami, co vážně fungují. Je to knížka Domácí lékařka. Hrozně ráda si v ní listuju, vždycky na mě z ní dýchne takový klid a čas od času jsou chvíle, kdy si vždy vzpomenu především na jednu stránku věnovanou kávě a našemu tělu.
Že hlavní myšlenka dání si kávy je především o tom prožitku, že si ji má člověk vychutnat, sám nebo s těmi, na kterých mu záleží. V klidu si vychutnat každý její doušek. Ten okamžik. Vnímat plně její chuť a vůni. Ne si ji dát ve spěchu, a proto, aby nás probrala, kdy se cítíme unavený. A tady se autorka vážně dopálí a dodá, že na tohle přišli ti měšťáci, pro kterých je 24 hodin málo a pořád se někam ženou (no na to, že je ta knížka stará tolik let, je to asi pořád všude stejné :D) a v závěru dodává, že naše tělo nejlíp ví, co je pro něj to pravé, že si vždy dokáže říct, co potřebuje, a tak místo daní si káva jako prostředku, abychom vydrželi, si máme jít prostě jen lehnout… usnout…
Mně ta věta/myšlenka úplně fascinuje – Jsi unavený? Tak jdi spát, proč si dáváš kafe? Tohle ví snad každé malé dítě, Alekoušek by mi tady určitě dal zapravdu, proč na to ale my, dospělí, tak často zapomínáme? Na to, co naše tělo skutečně potřebuje?
Já chápu, že někdy jít spát úplně nemůžeme, ale mě se i touhle větou změnilo vnímání kávy, a ten důvod proč si ji dávám. Dřív mi nevadilo dát si za den klidně šest káv, a hlavně ve chvílích, kdy jsem už nemohla, kdy jsem byla unavená, když jsem se za něčím honila… Teď si dávám kávu hlavně pro ten prožitek, pro to vychutnání si a je to úplně něco jiného. A právě dneska na mě o půl šesté šel ten spánek spravedlivých (nevím, proč se tomu tak říká, ale víte, co myslím) měla jsem ještě nějakou práci, ale nehořelo to, šlo spíš o ten pocit, že bych to „měla“ udělat, a tak jsem přemýšlela, jestli si nedám kafe, a přesně v tu chvíli jsem si vzpomněla na ty řádky – káva má být o prožitku a naše tělo nejvíc ví, co potřebuje… A tak jsem si lehla a probudila se před půl hodinou. :) Cítím se teď nejen odpočatě, ale úplně plná sil a mnohem víc, se mi chce do té práce, co tak nehořela.
Naše tělo skutečně nejlíp ví, co je pro něho nejlepší a myslím si, že pokud je to aspoň trochu možné, měli bychom ho poslechnout :) A nevím jak vy, ale já spánek přes den naprosto miluju :)
S láskou Elen ♥
Jsou firmy, u kterých nakoupíte,
Dneska jsem hned po rozbalování a vybalování, musela usednout k počítači a napsat Ondřejovi… že snad mi to jeho paní odpustí, ale já ho (respektive celou Vazárnu) naprosto miluju :D Dneska mi to naprosto vyrazilo dech…A musím se teď tady s Vámi o to podělit. Já to totiž nechápu.
Představte si, že jste domluveni s firmou, která pro Vás bude vyrábět knížky… Očekáváte tedy, že kdykoli přijde balíček… přijde jen obrovská krabice a v ní poskládané knížky tak, aby se jich tam co nejvíce vešlo…. Nic víc… Proč by se měli nějak víc snažit, když už je “kšeft” uzavřen? Tak to možná chodí v neosobních tiskárnách… aspoň myslím… jenže Vazárna? Ta to dělá naprosto jinak!
Kdykoli mi přijde očekávaný balíček, jsem v krásným šoku. ♥ Knížky jsou zabalené po šesti, v roztomilých balíčkách. A nahoře je zdobí mašlička z provázku. Je to malinkatej detail, ale mě to vždy udělá neskutečnou radost…. Protože, vždyť by se s nimi vůbec nemuseli balit. Vždyť by je mohli dát jen do krabice. Vždyť proč si dávat takovou práci. Proč? Protože oni jsou prostě jiní. Na každém jednom balíčku, na každém jednom zákazníkovi jim prostě záleží! A ano, tohle se nestalo jen s první várkou knížek… tohle dělají pokaždé. ♥
A na vrcholu těch knížek je vždy kartička. Malinká, roztomilá s logem firmy… Čekali byste jen „obyčejné“ – Děkujeme za objednávku, Vazárna. Ale ne! Kartička vždy obsahuje několik vět. Několik nádherných vět, které nejsou psané jen tak pro někoho, ale přímo pro mě ♥ Slova plná naděje a podpory. Naprosto božííí ♥
A pod tou kartičkou je obálka. Krásná recyklovaná obálka a vevnitř faktura :D Ale ne jen tak ledajaká, faktura na recyklovaném papíru. Ta faktura normálně pokaždé voní. Krásně voní. A je se vždy musím smát, protože mi nikdo tak nádhernou voňavou faktura normálně neposílá :D
A… já stále nekončím. Tentokrát v krabici bylo ještě něco…. Dneska mě tím úplně dostali. Třešnička na dortu, s kterou jsem absolutně nepočítala. Vůbec! A nechápu to. Před pár dny jsem šla polem a přesně tahle “třešnička” mi prolítla hlavou, že by byla super, že by byla boží… ale, tak nějak jsem ji na tom poli nechala… Říkala jsem si, že knížka je teprve chvíli venku a hned chystat další novinku? :D To jsem ještě u nikoho neviděla.
A pak s tou trpělivostí, co se mnou Ondřej měl, ho musím nechat trošku vydýchat. :D Ale my jsme snad napojený, nebo to nechápu. Vlastně mi si kolikrát jdeme napsat email/zavolat v úplně stejnou dobu. Věta, nebudete tomu věřit, ale zrovna vám píšu, zazněla v našich emailem několikrát.
A tak když jsem dnes otevřela krabici a spatřila tu třešničku… naprosto mě to vzalo. Protože, jak často se vám v normálním životě stane…že váš zákazník, klient, zaměstanec, šéf… doplňte si tam, co chcete… udělá krok, krůček navíc a řekne, přikládáme malou pozornost, která by se mohla líbit i Vašim zákazníkům? Mně se tohle stalo poprvé! Děkuju, víc takových lidí, firem, PROSÍM!
Tou třešinkou byl sešitek (brzy bude v eshopu), do kterého si nově můžete psát co Vás naučil Mňaukísek ♥ Můžete si tam psát svoje sny, co si určitě jednou splníte, příběhy, za které jste v životě šťastní a okamžiky, kdy jste nečekali na zítra ♥ Takový roztomilý pomocníček pro ty, kdo si rádi všechno zapisují, stejně jako já.
No a hlavně, když budu dělat nějakou akci či přednášku… nebudete si muset tahat žádný notýsek na poznámky s sebou, budete mít tohodle roztomilouška, ručně a s láskou dělaného na voňavém recyklovaném papíru vždy připraveného na svém místě :)
Moji milí, už chápete, proč jsem si vybrala Vazárnu? Už chápete, proč je doporučuju, kde můžu? Už chápete, proč mi je tak obrovskou ctí s nimi spolupracovat? Oni to zkrátka dělají jinak. Srdcem! A ještě k tomu šetrně k přírodě… Není pro mě vůbec divu, že si jejich výrobky zamiloval i Seznam.cz
A jsem strašně ráda, že Ondřej přijal pozvání do #rozhovorysnecekateli a podělil se svůj příběh, svoji cestu, jak se jednou “společensky unavil” a druhý den koupil tiskařskou firmu, jak absolutně nevěděli, jak na to, jak rok neměli skoro ani na chleba, jak se ty překážky zdáli větší než jejich sen a přesto vytrvali…Je to příběh plný inspirace, který jasně dokazuje, že když děláte svou práci/řemeslo srdcem, vždycky to vyjde. Protože si vás zákazníci naprosto zamilují! Doufám, moc doufám, že Vám bude rozhovor inspirací, tak jako je mě! #uzbrzy :)
S láskou Elena ♥
Anička Maderová je nádherná česká food blogerka s každým okem jinak zbarveným :) Původem je z Moravy, ale momentálně žije v Německu s přítelem Timem, který je Holanďan, s kterým se seznámila v Thajsku. Přestože mluví čtyřmi jazyky, blog My life in a pot, píše v češtině, protože je to pro ni nejpřirozenější. Každou fotku jídla, kterou u ní na ig najdete, sama vytváří, uvaří a nafotí. A jak o sobě s oblibou říká: „Jsem především člověk posednutý jídlem.“
Bavili jsme se o tom, že jizva na těle nemusí znamenat jizvu na duši. O jejím instinktu při vaření, protože ač sama jí jen vegetariánskou stravu, umí výborné steaky s pepřovou omáčkou, aniž by je ochutnala. A o tom, jak to SAKRA udělala, že za čtyři měsíce od založení blogu už má na instagramu přes 14 tisíc followerů, aniž by utratila korunu za reklamu. More
Občas v životě přemýšlím nad jednou otázkou… Můžeme vážně, my sami, ten náš život ovlivnit? Máme ho plně ve svých rukou? Anebo je všechno už pevně dané? Náš osud… A nic změnit nemůžeme?
Jakožto vášnivý čtenář nejedné motivační knížky, mi nejde uvěřit, anebo se mi spíš ani nechce uvěřit, že už je to všechno dané… Že už je všechno pevně dané. Vždyť život mě nejednou přesvědčil, že když jsem se pro něco ze dne na den rozhodla a naplno využila zákon přitažlivosti, všechno bylo přesně tak, jak jsem chtěla…
Jenže… pak tu jsou ty chvíle, kdy stojíte před rozhodnutím a jako byste věděli, jak to dopadne… Dobře či špatně. Jako by vám to něco uvnitř říkalo. Máte pocit, jako by se to snad i stalo/stane… Tak kde se ten pocit bere? Odkud přichází?
Někdy se zruší setkání a naplánuje se na jiný den. V ten den se stane něco, že vám pak dojde, že líp to vlastně ani vyjít nemohlo, protože jste se setkali v tu správnou chvíli, v ten správný čas… Jako by to nebyla náhoda. Ale všechno se stalo v ten správný čas a úplně do sebe zapadalo. Jako by ta cesta už byla předem daná. Což když to tak opravdu je?
Nevím, jestli na tuhle otázku někdy dostanu odpověď…Kde je vlastně pravda… Ale důvod, proč vám to tady teď píšu je, že dnes proběhl další z rozhovorů. Dneska jsem se vážně netěšila. Dokonce jsem ho chtěla zrušit… Ne, že bych se netěšila na hosta, opak byl pravdou. Ale to, co událo ten večer před tím, mi nějak vzalo všechnu sílu a mně běželo hlavou, že si vážně nejsem jistá, pro to spojit se, být profesionální a neřešit to, co se řešilo v mojí hlavě. A tak jsem otevřela email… že napíšu, že to prostě musím zrušit, a že se omlouvám.
Vždyť host sám mi to tři týdny nazpátek zrušil. Náš pevně daný termín… Takže jsem si říkala, že to pochopí. Otevřela jsem poštu, jenže tam už byl email od mého hosta. Přečetla jsem si ho. O čem byl celý email, není důležité, ale důležitá byla to poslední věta: „A nemusíme jít otázku po otázce… nechme rozhovor plynout a třeba sami přijdeme na otázku, která potřebuje odpověď a druhé inspiruje a dovede k uvědomění.“
Přišlo mi, jako by to ten host nepsal náhodou, ale psal přímo mě. Ale proč? Proč to vlastně napsal, když chtěl ještě tři týdny nazpátek připravené otázky, a těch se chtěl pevně držet? Proč nenapsal jen, zítra se budu těšit? Možná ten rozhovor neproběhl tři týdny nazpátek, protože měl proběhnout dnes. Možná ne já, ale osud věděl, co se stane, a tak to naplánoval… skvěle to naplánoval. Možná je to všechno už pevně dané.
A tak jsem nic nenapsala a šla se upravit na brzký ranní rozhovor. Spojili jsme se a já se ptala. Nebyl to rozhovor, jako ty předešlé, bylo to spíš povídání. Na otázky, které se na mém papíře ani neobjevili, zato se objevili v moji hlavě. Zaznělo tolik vět, odpovědí, co jsem potřebovala slyšet… že jsem to místy ani nepobírala. Bylo tam tolik uvědomění, že bych tu teď mohla psát do půlnoci… ale… dvě odpovědi mojí hlavou znějí do teď. Tu jedno vám teď prozradím… ptala jsem se proč… Proč přes všechny knihy, pozitivní myšlení a třeba i nástěnky vizí se stane něco, co by nás ani ve snu nenapadlo, díky tomu se nám úplně v základech otřese zem pod nohami a vrátí nás to úplně na začátek. Asi na nový začátek, na který ale vůbec nechceme. K čemu je tedy zákon přitažlivosti, když některé věci neovlivníme, aniž bychom se na hlavu postavili….
Můj host odpověděl: „Některé věci se dějí ne proto, že si je přejeme, i když z celého srdce, možná si asi nepřipustíme jedinou myšlenku, že by to mohlo být jinak, ale dějí se proto, že je potřebujeme. My sami je potřebujeme prožít, protože nás mají něco naučit. Potřebujeme je, abychom mohli vyrůst. Potřebujeme je, protože nic jiného nás to nenaučí. Proto se dějí. Možná to nepochopíme teď, ani za týden, možná ani za rok, možná to pochopíte až za deset let, pak jako jednu krásnou skládačku, která do sebe skvěle zapadá. A víte, jak ji pochopíte nejlíp a nejdřív… když ji přijmete, když proti ní nebojujete, když se nebudete chtít držet zuby nehty toho, co je teď, i když to bude bolet. Když ji přijmete jako něco, co vám pomůže vyrůst.“
Pořád mi to zní v hlavě… věci se dějí, ne proto, že si je přejeme, ale proto, že je potřebujeme. Potřebujeme pro svůj růst.
Původně jsem tyhle řádky ani nechtěla psát.. Pak jsem si ale řekla, že by je mohl někdo potřebovat… slyšet… tak jako jsem je potřebovala slyšet dnes ráno já. Je to totiž krásné si uvědomit, že ať je ten náš život naplánovaný nebo ne, tak tak či tak, zcela určitě pro nás chce to nejlepší. A to člověku zase dává tak trochu naději. To mimochodem píšu i v knížce Co mě naučil Mňaukísek. ♥
S láskou Elen ♥
Občas si všímám, jak se někteří lidé začínají tak trošku upínat na různá relaxační cvičení, sport a podobně… Jakoby hledali způsob, jak se zase napojit na to něco, co v nich opět probudí vášeň a čistou radost ze života, kterou zřejmě někde ztratili… A mohou to být i jiné záležitosti, jako třeba nakupování oblečení či pasivní sledování televize… cokoli, co aspoň na chvíli přebije pocit… Ten pocit, že něco není v pořádku…
Jenže všechny tyto metody a náplasti, které si často zvolí, přinesou jen dočasnou úlevu a chvilkový pocit štěstí… Je to jen pár drobných do jejich natažené dlaně, které ale sotva postačí na přežití… Sice je ten jejich život prožívaný, aspoň na první pohled, v krásném prostředí, v materiálním dostatku, v bohatství… přesto jsou čím dál víc chudší. Chudší v tom nejpravějším slova smyslu. Chudými na duši.
Tohle ale nefunguje. Útěk nikdy nefunguje. A nikdy fungovat nebude. Ať už utíkáme od čehokoliv, až se chceme schovat kamkoliv. Sám před sebou se člověk jednoduše nikdy neschová… I kdyby to mělo být na konec světa… A dokud je tady, dokud pořád ještě dýchá, život mu to nepřestane připomínat. A bude to jen čím dál horší, bude potřebovat ještě více „náplastí“, které časem jakoby přestali fungovat…
A tak, pokud nechceme chodit tím životem jak tělo bez duše, s těma vyhaslýma očima, můžeme udělat to, co je vlastně docela jednoduché. Vrátit se aspoň po malých krůčkách k tomu, kam to táhne naše srdce. Zkrátka a dobře nečekat na zítra právě v těch drobnostech, jak píšu v knížce Co mě naučil Mňaukísek.
Otevřít si to šampaňské, ne při nějaké významné příležitosti, ale jen tak pro dnešní den. Vždyť není život už jen sám o sobě významným? Napustit si tu vanu s kupou pěny, ne jen po těžkém dni, ale třeba i jen tak dnes večer, protože si to prostě zasloužíme. Ano, zasloužíme! A místo letmé pusy po příchodu domů vaší druhé polovičce se obejmout, jako byste se neviděli měsíc. Však proč ne?
Tohle jsou drobnosti, kterým když se otevřeme a vpustíme je do svého života, jakoby se nám najednou otevřel celý život. Najednou se nám bude zase krásně dýchat, vzduch, jako by báječně chutnal a začnou nás napadat ta správně vibrující řešení. A všechno, i když se nic ještě zásadního nezměnilo, bude vypadat najednou… tak nějak krásněji. Pak se nám začnou do cesty míchat náhody a příležitosti, ten strach, který nás ještě před pár dny brzdil, zmizí a naopak se přemění v něco, co nás bude posouvat dál.
A pak, až se půjdeme projít, zameditovat si, zacvičit jógu či si pustíme pěkný film v televizi nebo počítači… uděláte to vědomě, a proto, že nám to přináší radost, že nám to třeba rozšíří obzory, nebo prohloubí náš potenciál. Nejen, abychom abych byli aspoň na chvíli šťastní…
Tohle je můj život… Je to opravdu silné, když se kolem sebe s touhle prostou větou v hlavě rozhlédnete a řeknete si ji, třeba i nahlas: Tohle teď je můj život!… Už to chápete? Tak jak si ho užijete?
S láskou Elen ♥
Upřímně… ani jsem nedoufala, že tenhle rozhovor klapne. :) Důvod byl prostý, ani si neumím představit, kolik nabídek na různé spolupráce a rozhovory jim denně chodí, a ať chceme nebo ne, všichni máme jen 24 hodin… Takže bych se vůbec nezlobila a plně pochopila, kdyby mě jednoduše odmítly. :) Takže si umíte představit, jaké bylo moje překvapení, když jsem se dozvěděla, že přijaly pozvání do #rozhovorysnecekateli ♥
A jsem za to vážně neskutečně ráda :) Nicole a Lucii z A cup of style strašně ráda sleduju, především proto, že se svým fanouškům snaží i něco předat. No a tu jejich vytrvalost a pracovitost, prostě obdivuji :) Mohly by už dávno usnout na vavřínech, ale ony zas chystají něco nového, třeba diář na rok 2019. :)
A jestli vás zajímá, jak tyhle dvě sestry vzpomínají na své začátky, jak vnímají úspěch, na co si dávají pozor a s jakými překážky i teď bojují… pusťte se do čtení. ♥ More
Dneska jsme měli návštěvu, no spíš já jsem měla (Honzík je nějaký nemocný, tak se dneska spíš zabarikádoval v ložnici). Dlouho jsme se neviděli, a tak je asi pochopitelné, že jsem se strašně těšila. :) Ráno jsem natrhla košík třešní a zadělala na buchty. Což nebyl zrovna nejlepší nápad, s ohledem na to dnešní horko :D Chvílemi jsem vážně myslela, že bude po mě :D Ale musím říct, že to nakonec stálo za to. Byly vážně naprosto skvělý (byly, protože se po nich jenom zaprášilo).
Seděli jsme na terase, povídali si, jedli buchty, a pak zazněla klasická otázka: „A dáme kávičku?“ K těm buchtám to zkrátka vybízelo. :) Když jsem ji donesla ke stolu a posadila se, zvedla jsem slavnostně hrníček na ťuknutí… na přípitek… Moje návštěva se na mě zmateně podívala, a pak řekla: „Ale kafem se přeci neťuká…“
„Ale proč? Kdo to řekl? Vždyť je škoda propásnout možnost oslavit tenhle okamžik… No ne?“ Moje návštěva mi s úsměvem dala za pravdu, pozvedla hrnečky, ťukli jsme si a připili na krásné shledání :) Na ten okamžik, že se konečně zase vidíme.
Víte, ťukla bych si šampaňským, ale návštěva byla autem, tak mi „nezbývalo“ nic jiného… a já si prostě strašně ráda ťukám/připíjím. :) A důvod je jednoduchý.
Podle mě se ťuká vším, čím si na oslavu čehokoliv ťukat chceme. A já si chtěla ťuknout, že se po dlouhé době zase vidíme… A kde je psáno, že ťukat se smí jen skleničkou s vínem či šampaňským? Vždyť, není to přeci úplně jedno?
A hlavně, každý moment můžeme oslavit. Můžeme mít důvod ho pozvednout. Vždyť samotný život je přeci důvodem k oslavě. Takže se kafem rozhodně ťuká. A taky limonádou, vodou, čajem a vším ostatním. :)
Vzdát se těchto zbytečných omezení (které často máme jen ve své hlavě) a popustit uzdu své fantazie je prostě boží… V každém okamžiku máme možnost krásně se bavit, smát se, až nám radost přímo jiskří z našich očí. Tak proč si na to i nepřipít?
Pak se i z chvíle, z běžného pití kávy, může stát kouzelný rituál, který přemění obyčejný okamžik v neobyčejný.
A tak, pokud zrovna teď držíte hrneček v ruce a je úplně jedno s čím… připijme si :) A klidně i jen takhle spolu na dálku, pokud nemáte nikoho poblíž, s kým byste si ťukli. Máte tady mě a já si s vámi zvládnu ťuknout i virtuálně. :) Připijme si na hřejivé úsměvy, na slunce, co krásně hřeje, na obyčejně šťastný život, na lásku a dobro pro všechny, na čas prožitý s úsměvem, na speciální okamžiky, na zdraví… na právě teď.
S láskou Elen ♥
Musím říct, že když jsem si pozvala Juditu Berkovou do #rozhovorysnecekateli, ani ve snu mě nenapadlo, že můj třetí rozhovor bude tak neskutečně silný… Juditka je úžasná, energií nabitá a neskutečně otevřená učitelka jógy a autorka úžasného projektu yogalifehappylife. Stačí se podívat na její videa a hned vám to rozzáří celý den. :)
Bavili jsme se o její lásce na první pohled, o tom, jak si ji našel název, a proč vůbec nemá žádné hatery. V půlce rozhovoru, ale přišla řeč na neskutečně silný příběh. A musím říct, že celou dobu, co Juditka mluvila, mi běhala husina po celém těle, moje srdce bylo sevřené a chvílemi jsem nemohla ani dýchat a i slzička ukápla, jinak to nešlo. Příběh silný především v tom, že někdy prostě neovlivníme to, co se nám stane, ale vždy můžeme ovlivnit to, co si z dané situace odneseme.
Než se Juditka dostala k józe, byla baletkou, tanečnicí či instruktorkou aerobiku v USA. Přesto ale měla pocit, jako by tomu všemu „něco“ chybělo. Vše se ale změnilo jednoho pátečního odpoledne… „Chtěla jsem zkusit něco nového. A tak jsem šla poprvé na jógu. A byla to láska na první pohled. :) V ten moment, jako by se mi všechno rozjasnilo, ujasnilo a hned jsem se do ní zamilovala. Pamatuju si, že já jsem z té lekce neodcházela, já měla pocit, jako bych z ní snad odlétala. Bylo to, jako kdybych konečně našla to, co jsem hledala a co spojuje všechno dohromady – flexibilitu, sílu v lehkosti, zklidnění a hlubokou moudrost. Teď mám pocit, jako bych jógu dělala celý život, i když to tak není.“
Na začátku v tom ale nebyl hned podnikatelský plán. „Tři roky jsem jógu praktikovala jen sama pro sebe, každý den, někdy i dvakrát denně. Nebyl v tom ten počáteční kalkul, že bych ji mohla jednou učit. Pomohla mi z takových těžších časů a teprve pak vznikl nápad, že bych ji mohla učit.“
Když se ji zeptám na název, s úsměvem začne vzpomínat… „Byla jsem zrovna v Indii na józe u typického jogína. Vážně zkuste si představit toto typického jogína, kterému jsou vidět žebra, vypadá jako by mu bylo snad sto let a nemluví skoro anglicky… A když byl konec hodiny, řekl tím indickým přízvukem větu: „Remember, yoga life, happy life.“ A v tom jako by mi to celé docvaklo, no jo, to je to, jak se to má jmenovat.
Dnes jsou Juditky jógové kurzy či jógové pobytové balíčky v zahraničí beznadějně vyprodané, bylo to tak ale vždycky? „Na začátku jsem měla výhodu, že už jsem měla zviditelnění díky La Que Sabe, což jsou taneční ženské kruhy.“ Pak se na chvíli zamyslí, celá se rozzáří a dodá: „Ale, vždycky se najednou dějou, tak krásný věci… Kamarád kamaráda mi řekl: „Já dělám online marketing, pojď, probereme spolu Google Analytics.“ Samozřejmě, že se mně zprvu nechtělo, ale mám takové pravidlo, že když mi někdo něco z nenadání nabízí, tak říkám ano. Protože většinou to není náhoda. A díky Jakubovi a jeho přítelkyni mi běží celý marketing, jsou to experti a je to pro mě obrovská pomoc, mít takové lidi v týmu.“
Můžete si projet Juditin příspěvek na fb či ig klidně i padesátý a nenarazíte na žádné haty či negativní komentáře… „Myslím si, že je to tím, že já ty lidi opravdu miluju. Cítím k nim lásku. Já tam cítím to napojení a myslím si, že oni to cítí také. A ty energie se najdou a souzní spolu. A moje gró je, že kdokoli mi napíše email nebo komentář, tak se mu věnuju a chci se opravdu zastavit a dát tomu ten čas. Ne že odpovím v rychlosti. A to se podle mě na sebe nabaluje.“
Jak tahle usměvavá blondýnka vůbec vnímá úspěch? „Já často říkám, jak na podložce, tak v životě. Když na podložce dřu, potím se a vlastně mě to ani nebaví a dělám to jen kvůli tomu, abych byla pružná/hubená/že to dobře vypadá… tak potom je to takhle i v životě.“
„Je skvělé, když se dokážeme přijmout i s těmi zamrzlinkami. A i jim dát úctu a přijmout je, jako součást sebe. A najít radost v tom, co je teď. I když je to zamrzlé, ztuhlé, nepříjemné. Když přijde těžká chvíle, tak ji můžeme přijmout jako součást a nebojovat proti tomu. Jóga je cesta nebojování. Úspěch je, když mě to baví teď a jsem v tom uvolněná, ať je to cokoli, třeba daňové přiznání.“ :)
A co když přece jen někdy přijde špatná nálada? „Když mám špatný den, náladu, nebojuji proti tomu. Pro někoho to možná bude teď znít nepochopitelně, ale snažím se užít si i ten špatný den a v tom je právě to uvolnění. Nesnažím se to rychle změnit, zbavit se toho, nebojuju proti tomu. Prostě si řeknu, že teď je ta fáze, kdy mi je smutno, a tak to nechám být, jak to je a uvolním se v tom. I smutek má svůj důvod. Všechno do sebe zapadá, není důvod proti tomu bojovat, ale naopak se to snažit pochopit a především přijmout.“
Někdy v životě zkrátka neovlivníme, co se stane… „Já jsem byla minulý rok těhotná… dlouho… byla jsem v 8. měsíci… A v tom osmém měsíci se moje miminko rozhodlo odejít… Bylo to velmi, velmi nepopsatelně těžké… Takové temné období… Dva měsíce jsem ani nedokázala vstát z postele… Díky józe a podpoře mojí rodiny jsem se z toho bodu, kdy jsem jen křičela, že nesnáším svůj život, že prostě už nechci, že nemůžu dál… dostala do bodu úplně pokory a vděčnosti. A přesně v ten moment jsem se znovu zamilovala do jógy.“
„Pochopila jsem, že se určité věci dějí, stávají z nějakého důvodu, které třeba pochopíme až časem… Že musejí přijít. A že místo toho, aby mě to úplně potopilo, z toho dokážu načerpat moudrost. Protože jakmile vnímám poselství čehokoli, ať je to sebetěžší, tak to můžeme zvládnout a můžeme díky tomu vyrůst. Pokud v tom nevnímáme smysl a máme pocit, že jsme oběti, tak potom to je nesnesitelné, a pak se s tím nedá žít.“
O tenhle svůj příběh se Juditka podělila i na internetu, jenže jedna věc je to nahrát, druhá, nasdílet na sociální sítě… „Já jsem ale neměla na výběr a cítila jsem, že to tak má být. I když se mi fakt nechtělo. Spousta lidí věděla, že jsem byla těhotná a já už jsem nechtěla, aby mi chodily zprávy typu: Tak kdy máš termín nebo už se to narodilo… když jsem v té chvíli prožívala úplně jinou transformaci… A navíc jsem doufala, že to třeba podpoří i někoho, kdo si prošel stejnou situací.“
„Za jógu jsem nesmírně vděčná. Díky ní jsem pochopila, že všechno do sebe zapadá v tom vyšším měřítku, a že všechno, co se stane, je dobré. Po těch dvou měsících, kdy jsem zase začala s jógou, jsem měla pocit, že začínám úplně od začátku a donutilo mě to znovu aplikovat ještě víc do hloubky všechno to, co učím a znovu si ověřit, že to všechno krásně funguje. Že i když nás něco srazí na kolena, že i to je obrovský dar.“
Malý průvodce… Tak Juditka říká svému miminku, které se rozhodlo odejít… Teprve ve chvíli, kdy místo zklamání a bolesti, se snažila pochopit, co ji tahle situace měla naučit, uslyšela i tři poselství, které ji sdělil její malý průvodce. A sama k tomu teď s obrovským vděkem dodává: „Za tu situaci jsem vděčná, kdykoli teď řeším nějakou malichernost a vzpomenu si na to, tak mi to dodá obrovský vnitřní klid.“
„Když jsem přišla o miminko, stále jsem jen ležela v posteli a dívala se na to místo… Místo, kde měla být postýlka a to mě ničilo… Pořád jsem si říkala, jak můžu být šťastná, když tam ta postýlka není? Vždyť ona tam přece má být. Pořád jsem hledala věci tam, kde nejsou… Svoje štěstí jsem vlastně zakládala na podmínce. Kdyby tam byla ta postýlka, byla bych šťastná… Jenže, když svoje štěstí zakládáme na něčem takovém, přestaneme vidět to nejdůležitější. To, co je teď. Když jsem si to uvědomila a plně pochopila, konečně jsem přestala hledat věci, tam kde nejsou a byla šťastná pro věci, kterou jsou. Které jsou právě teď.“
„Měla jsem pocit, jak bych před sebou viděla tu životní cestu jako vidličku, která vedla dvěma směry. První, že přestanu věřit životu, protože budu mít pocit, že nikdy neovlivním, co se může stát. A v tu chvíli bych přestala úplně žít a bála bych se života. Anebo se rozhodnout pro druhou cestu a vzít si z té situace, že možná neovlivníme, co se nám stane, ale pořád můžeme ovlivnit to, co si z té situace vezmeme. Vzít si z té situace sílu, že pak máte pocit, že dokážete zvládnout cokoli, protože se ničeho nebojíte, protože víte, že všechno má svůj smysl a všechno je tak, jak má být a především je to tak dobře.“
„Cítila jsem, jako by se všechno staré rozpadlo a já jsem to musela překročit… Mně se fakt nechtělo… Kdybych měla na výběr, tak bych asi couvla… Je těžké překročit svoji komfortní zónu. I když to bolí, je to ale nakonec úžasné. To rozšíření. Život je pohyb. Je potřeba nezasekávat se na jednom místě, takhle to je a takhle to bude navždycky. Ne. Bylo potřeba jít zase dál a i moje maminka vždycky říká: „Takže, vyhrneme si rukávy a jdeme rozšiřovat svoji komfortní zónu.“
Teď už vím, proč jsem byla těhotná… co jsem měla prožít. Už chápu, proč se to stalo. A jsem vděčná za tu transformaci. A i když to hrozně bolelo, nikdy nesmíme zapomenout, že vždycky máme na výběr, jestli nás to potopí nebo naopak pomůže vyrůst. Já si vybrala tu druhou možnost.“
Juditko mooooc děkuji za rozhovor, za tu otevřenost a podělení se o tam silný příběh.♥
No, a pokud Juditku neznáte, doporučuji sledovat její fb či ig, kde denně přidává nějakou tu jógovou nejen pozici, ale i moudrost. Miluju to :) A nebo můžete rovnou mrknout na její web, kde si můžete pár lekcí zkusit nanečisto, a pokud se do nich zamilujete, můžete navštívit její jógové kurzy jak ve velkých skupinkách, tak malých, či individuálních. A kdo to má do Prahy daleko, anebo pro ty, kdo chtějí mít jógu u sebe doma, tak pro Vás má Juditka jógové balíčky na cesty v mp4. A pokud chcete s jógou cestovat naživo, jsou naplánované nádherné jógové zájezdy, třeba teď na Bali.
Mějte se krásně, já se na Vás budu těšit zase s dalším nečekatelem a hlavně nečekejte na zítra.
S láskou Elen ♥
Přečti si také další rozhovor: Ondřej Ratajský: Jistotu jsem vyměnil za svůj splněný sen a nelituju!
Ondřej Ratajský byl dalším z nečekatelů, kteří se rozhodli podělit o svůj příběh v #rozhovorysnecekateli. S úsměvem na tváři o sobě říká, že je to obyčejný kluk z takového maloměsta…Brna. ? A v tuhle chvíli hlavně táta dvou úžasných dětí, manžel, podnikatel, vizionář a především člověk, který už konečně nečeká na zítřek.
A proč jsem si vybrala do nečekatelů zrovna Ondru? Stačí si projet jeho sociální sítě a ta energie z něj na Vás prostě okamžitě skočí, aspoň na mě vždy :) To se jen tak nevidí. Ty jeho myšlenky a pohled na svět, které zazní v živých vysílání na fb se mnou silně rezonují. A to, jak se baví o své Lucce, dětech, mě prostě vezme za srdce. Kéž by se takhle každý bavil o své rodině.
Bavili jsme se o jeho cestě, vývoji. Co pro něj bylo důležité dřív, co teď. Jak poprvé potkal Lucku. V čem tkví tajemství šťastného vztahu. Jak mu život hezky zkazil plány. A co by poradil svému mladšímu já.
Než se Ondra rozhodl jít za svými sny, pracoval několik let v korporátu. „Úplně přesně jsem tam pracoval 13 let a 176 dní. Ale ve mně ten pocit odchodu byl už hodně dlouho předtím, než jsem dospěl ke konečnému rozhodnutí. A asi nejhlavnější důvod byl, že mě ta práce už tak nenaplňovala jako před lety. Pořád dokola mi to přišlo stejné. A čím dál víc se mě zmocňoval pocit, že to, co dělám, nesměřuje k tomu, jaký bych chtěl jednou žít život.“
„Bylo to skvělý. Skvělá zkušenost. Já byl jeden z těch lidí, co té firmě dali úplně všechno. Dostal jsem i ocenění nejlepší zaměstnanec firmy, které se jmenovalo “Hoří, nehasit”. A tenhle status mě přesně vystihoval.“
Na chvíli se Ondra zamyslí, a pak pokračuje: „Když jsem ale pak zjistil, že mi bude 33 let a tohle nechci dělat až do sedmdesáti, a pak jen odejít do důchodu, tak už jsem měl naštěstí kolem sebe spoustu inspirativních lidí, kteří dokázali to, o čem jsem já snil a vedli život přesně takový, po kterém jsem toužil, a tak jsem si řekl, tohle přece není možný… aby to dokázali oni, a já ne!“
Tohle rozhodnutí ale nepřišlo ze dne na den. „Na všechno jsem se připravoval asi rok. Dlouho jsem se rozmýšlel a než padlo definitivní rozhodnutí, tak jsem měl půl roční finanční rezervu. Rozhodně jsem nebyl takový střelec, co by řekl, mám vizi a všechno zahodím a od prvního jdu podnikat.“
Spousta lidí, zvlášť po tolika letech, nechce opustit především takovou jistotu, Ondra to ale vidí jinak: „Jedna věc při rozhodnutí je nějaká jistota, ale ta druhá, ta mnohem podstatnější je, kam chceme jako rodina směřovat. Kam chceme směřovat náš život.“
V té době, to ale nebylo jen o něm, protože už měl rodinu. „Samozřejmě, že je to jiný, když je člověk sám. A je to jiný, když má tu ženu a ty děti. Pořád v sobě nesu, že se o ně musím postarat. Měl jsem strach a mám ho vlastně pořád, když nad tím tak přemýšlím. Ale vždycky si řeknu, že do korporátu se můžu vrátit vždycky, kdybych chtěl, ale to já už nechci.“
V práci se seznámil i s Luckou, a to první setkání má pořád v živé paměti. „Doteď si pamatuju, když jsem Lucku poprvé v životě uviděl. Bylo to na Rohlence, takový odpočívadlo kousek za Brnem. Jeli jsme s firmou na teambuilding a ona přijela firemním autem a vystoupila z něho… Do dneška ji říkám, že ty sluneční brýle se vážně mi nelíbili.“ :)
„Náš vztah se postupně prohluboval, až jsme si oba uvědomili, že už bez sebe nemůžeme být. Jen jsme ten život měli naplánovaný trochu jinak, chtěli jsme si ho užívat, jezdit po festivalech, na dovolené, ale jen měsíc po tom, co jsme spolu chodili, jsme zplodili Samuelka, takže naše plány byly rázem ty tam. Teď si zpětně uvědomuju, že to bylo to nejlepší, co se nám mohlo stát. Děti jsou ten největší dar, který jsem v životě dostal.“
Když už se Ondra zmínil o dětech, zajímalo mě, jak se je snaží vychovávat. „Naše děti, když něco nechtějí, tak je nenutím. Já vím, že bych je dokázal zlomit, ale vždycky si říkám, co by to zanechalo v té jejich hlavičce. Co by to pro ně znamenalo v dospělosti? Snažíme se dětem nepřikazovat, ale naopak se s nimi o věcech bavit, aby je pochopili. Když se jim nechce na kroužek, tak ale chci, aby pochopili, že na ten kroužek jsme museli vydělat.“
Jste spolu s Luckou už dlouho, ale pořád vypadáte jako čerstvě zamilovaný… „Na svém vztahu neustále pracujeme. Spousta lidí se ve vztahu spolu neumí bavit. Mluvit ano, ale upřímně se bavit, to ne. Říct dobré i špatné věci, co by si přáli a jak to udělat, aby se v tom vztahu oba cítili šťastní. Dřív jsem nebyl schopný o spoustě věcí komunikovat, a právě to mě Lucka naučila. I když to občas hodně bolelo. Dlouhou dobu jsem ani nevěděl, co po mě vlastně chce… Ale teď už sem se to naučil. Jsme k sobě upřímní. Říkáme si navzájem ty věci, které nás štvou, nedusíme to v sobě, vzájemně se podporujeme a vzájemně se taháme i z bahna, když je třeba. Je potřeba pořád na tom vztahu pracovat a nebrat jeden druhého jako samozřejmost.“
Žijete spolu, podnikáte spolu. Spousta lidí má z této kombinace strach, aby si nelezli na nervy… „Lidé mají představu, že když spolu dva podnikají, tráví spolu 24 hodin, ale ono to tak není. My sice podnikáme společně, ale dost věcí děláme každý sám. Někdy je naopak problém, všechno to ukočírovat, abychom se viděli a měli čas sami pro sebe. Pro nás nejlepší nástroj, co kdy mohli vymyslet, je sdílený kalendář, kdy přesně víme, kdy máme schůzky, kdy mají děti kroužky a kdy je čas plánovat si aktivity společně.“
„Snažíme se najít čas pro sebe jako rodinu. Pro sebe jako partnery. Ale i pro sebe jako jednotlivce. Čas sám pro sebe je také velmi důležitý. Teď se snažím chodit mnohem víc do přírody, protože jsem byl spíš takový ten kavárenský povaleč.“
Dost vás oba vnímám jako společnou značku, která se skvěle doplňuje. Tohle může mít i druhou stranu mince… „Samozřejmě, že nikdy nevíme, co si pro nás život nachystá. Ale já si tyhle myšlenky vůbec nepřipouštím. Teď jsme s Luckou spolu šťastní a děláme všechno pro to, abychom jednou byli ten roztomilý dědeček s vyřezanou dřevěnou hůlkou a ta babička s tím červeným šátkem na hlavě, kteří půjdou tím životem i v těchto letech společně ruku v ruce. To je naše dlouhodobá vize a děláme všechno pro to, abychom ji naplnili.“
Vraťme se k vašemu podnikání, podle čeho si vybíráš projekty, do kterých se zapojíš, respektive zapojíte? „Dřív bych ti odpověděl jinak než teď. Dřív bych ti odpověděl, že to nejdůležitější pro mě je, kolik z toho budu mít. Prostě jen prachy. I teď mi jsou peníze dost blízké. Ale jinak než dřív, teď mi jsou blízké hlavně proto, že díky nim pociťuju tu největší svobodu. A můžu dát to nejlepší dětem, ať už jde o školku či kroužky. Za všechno se dneska platí. Ale, co se týká podnikání, nic neděláme s primárním zaměřením jen vydělat peníze, my jsme rádi, když nám to samozřejmě peníze přinese, ale nejdůležitější pro nás je, jakou hodnotu to přinese ostatním, i proto vznikl projekt Energie v životě.“
Čtenáři Tě mohou pravidelně vídat nejen při živých vysílání u vás na fb stránce/skupině, ale nově také každou středu na fb Business Animals, jak jsi se k tomuhle dostal? „Když jsme byli před časem na Bali, věděli jsme, že tam jsou i Jitka Zoderová a David Kolář z BA, tak jsme jim jednoduše napsali, jestli by se nechtěli potkat a zajít na kafe, nakonec jsme ty kávy stihli tři a spolupracujeme spolu dodnes.“
Když se člověk veřejně prezentuje, nese to i jistá úskalí… „Já jsem dyslektik a dysgrafik, takže občas se objeví komentář hele super příspěvek… ale ty hrubky jsou příšerný!!! Když jsem to četl poprvé, hrozně jsem si to vzal osobně a rozhodilo mě to na celý den, že jsem si myslel, že se na to vykašlu. Pak jsem ale zaměřil pozornost na ty milý komentáře, které nehledali všude samou chybu, ale děkovali za obsah, a dalo mi to sílu dál pokračovat. Je to stejné úplně ve všem, kam zaměříme svou pozornost, to má tendenci růst.“
Blížíme se ke konci…. Kdyby to teď četl nějaký „Ondra“, co by se chtěl vydat na podobnou cestu jako ty, co bys mu s tím, co teď víš poradil? Nebo ještě líp, co bys poradil svému mladšímu já, kdyby tu teď stál? „Užívej si svého prvorozeného syna prvního půl roku víc, nemysli si, že ten čas rychle neuteče a pamatuj, že už to nejde vrátit zpátky. Neměj tolik strach odejít z toho korporátu dřív. ? A kromě toho, nic, ale vážně nic neměň.“
Ondro, moooc děkuju za rozhovor ♥ A pokud i Vy chcete sledovat Ondru nebo si poslechnout jeho skvělé myšlenky, které zazní nejen při jeho živých vysílání, doporučuju fb, ig či fb skupinu Energie v životě.
A já se na Vás těším zase příště u dalšího dílu #rozhovorysnecekateli.
S láskou Elen ♥
Přečti si také další rozhovor: Weef: Co mě kamínek v botě při cestě do Santiaga naučil o sebelásce?
Při pátku je už dost lidí myšlenkami někde jinde. Těší se na nadcházející víkend a rozhodně nechtějí v tuhle dobu nic řešit. Nic závažného a už vůbec ne zprávy, které jim naprosto od základů překopají plány. Nj, ale nějaké zprávy si nevybírají den ani hodinu, kdy se v našem životě objeví.
Když mi v deset zazvonil telefon a přítel na druhém konci začal větou: „Chceš se zasmát?“, věděla jsem, jaký typ zprávy bude asi následovat… A že to určitě nebude vůbec nic příjemného. Jakmile nastane problém, vždycky začne touhle větou chceš se zasmát… Přitom to neříká ironicky, nebo, že by mě chtěl nějak dorazit, ale říká to zkrátka proto, že ať už se nám v tom životě stane cokoli, nikdy to není důvod k tomu ztratit úsměv na tváři. Možná se naopak ještě víc usmát. Protože s úsměvem jde všechno líp. A v tomhle mu musím dát jedině za pravdu.
Asi tady není úplně potřeba rozpitvávat, copak se nám zase stalo :D Každý má svých starostí dost, ale samozřejmě, že v tom okamžiku to bylo zrovna dvakrát příjemné. Protože je zase všechno jinak. Určitý plány se rozplynuly jako pára na hrncem. A takhle jedna zpráva nás nevrátí o deset kroků zpět, ale asi tak o tisíc.
A asi neznám nikoho, kdo by při podobném druhu zpráv skákal dva metry vysoko plný nadšení. A ano, přesně v ten moment se rychle zvedám ze židle a začínám vyšlapovat důlek u nás v místnosti. V takových chvílích prostě nedokážu sedět na místě, ale musím chodit, ale… nehroutím se z toho, nechodím při tom po bytě a neříkám: cože, proč, jak se to mohlo stát, no to je hrozný…. Naopak myslím si, že každý problém není vlastně problém jako takový, ale jen situace k řešení. A právě tou chůzí, tím vyšlapáváním dolíčku, mi hlava jede na plné obrátky a lítají desítky možných cest, jak to rychle vyřešit, napravit, přijít s plánem B, C, D. Protože vždycky se dá něco vymyslet.
Je jen na nás, jak se k dané situaci, k tomu problému, postavíme. Buď se nám může zhroutit svět a budeme se brát jako za oběť, protože jako, co jsem komu udělala, že se muselo stát zrovna tohle a … nijak si tím vlastně nepomůžeme…. Anebo se můžeme snažit přijít s řešením dané situace a nebrat problém jako problém, ale spíš jako výzvu, kterou nám život nachystal jen proto, že ví, že my to zase zvládneme. A když se nad tím teď zamyslím, ono už to slovo samo o sobě zní jinak. No jen si to porovnejte problém/výzva.
A pak, cokoli se v našem životě stane, se snažím přijmout jako tu nejlepší možnost, co se mohla vůbec stát. Že to má vážně důvod, který později pochopím. Protože, existuje vůbec špatná zpráva? A jestli jste si všimli, slovní spojení špatná zpráva jsem vlastně ani nepoužila…Víte… já ani nevím, k čemu se dá skutečně použít slovní spojení špatná zpráva (samozřejmě, pokud nejde o život, ale to v tomhle případě nešlo). Ano v ten moment, co se to dozvíme to není dvakrát příjemný. Ano, možná ani týden či měsíc po tom, taky ne. Ale zpětně, ať se podíváme na jakoukoli „špatnou“ zprávu, která nás potkala, alespoň já musím říct, že za špatnou byla jen převléknutá, maskovaná, teď skutečně musím přiznat, že to byla ve skutečnosti ta nejlepší zpráva, co mohla přijít.
Takže jsem teď spíš jen zvědavá, co ještě lepšího si pro nás ten život nachystal, když tohle nevyšlo. Teď už je večer, ale tu odpověď ještě neznám ?
A řeknu vám ještě jednu věc, původně jsme měli na večer plány a asi každý druhý by je zrušil, po takovém dni… ale proč si čímkoli zaprvé kazit celý den a za druhé, jak už píšu v knížce, co kdyby zítřek už nenastal… to chcete, aby to takhle skončilo, já teda rozhodně ne. A tak dopisuju tyhle poslední řádky a jen co přijede přítel domů, nasedáme na kolo a vyrážíme na nedalekou akci, něco s nočním osvětlením, na kterou už se od pondělka těším. A lednici se nám už chladí šampaňské až přijedeme. Nene, nepijeme na „žal“ ale naopak jdeme oslavit tu jinou lepší cestu, co nás asi čeká.
A jak mi teď v úterý opět potvrdil jeden velmi, ale velmi úspěšný nečekatel: “Člověk si myslí, že až bude mít tamto a tamto, problémy zmizí a oni budou pořád šťastní. Ale z vlastní zkušenosti vím, že je úplně jedno, jestli máš na účtu tisícovku, nebo milion, ty problémy, spíš tedy situace k řešení se budou pořád objevovat… je ale jen na tobě, jak se k tomu postavíš, buď budeš oběť a nebo je přijmeš s vděčností a s pocit, že všechno se děje z nějakého důvodu.” A já s tím stoprocentně souhlasím.
S láskou Elen ♥
♥♥♥♥♥♥♥♥ Ty nejkrásnější okamžiky přicházejí vážně nečekaně ♥♥♥♥ Třeba ve chvíli, kdy zrovna držíte v ruce vysavač a najednou si všimnete, že Vám zvoní telefon na videohovor :) :D Ono prý totiž nešlo čekat na chvíli, až se osobně uvídíme :) Vážně nešlo pro tu velkou radost… a já se vlastně vůbec nedivím ♥
Včera jsem se dozvěděla neskutečně nádhernou zprávu, o kterou se s Vámi velmi ráda podělím? A musím říct, že tenhle okamžik, ten neskutečně nádherný okamžik, kdy jsem se to dozvěděla, mě bude hřát u srdce asi celý život ♥♥♥ Včera jsem se dozvěděla, že už v listopadu budu dvojnásobnou tetou ♥♥♥♥
A z mých příspěvků je Vám asi jasné, co všechno pro mě znamená už ten první Cipísek ? Protože, co Vám budu povídat, slovo miluju je prostě málo… Já ho miluju-zbožnuju-děkuju ♥ A za chvíli to štěstí bude dvojnásobné ♥ Což snad ani není možné, protože mám pocit, že to víc ani nejde ? Takže jsem tuhle zprávu hooodně oslavovala, protože pro mě moc znamená ? Děti jsou prostě radost ?
A musím Vám říct, ještě jednu věc, protože mi to přijde taky neskutečný… Každý večer si zapisuju do deníku Tam a zpět a zrovna včera dost tematická otázka. Náhoda? Musela jsem Vám to vyfotit :) Jsem vážně ráda, že si ten deník ke mně našel cestu, a už se těším, až jím budu časem listovat a zase se mi to všechno krásně živě vybaví ?
No a protože mám dneska vážně velkou nostalgii, našla jsem příspěvek, který už je pár let starý… psala jsem ho jen pár dní před tím, než se narodil můj Cipísek, tak si pojďte se mnou trošku zavzpomínat ?
Může to být každou chvílí a každou minutou. Nebo taky zítra, pozítří za týden. Kdo ví. Ještě naposled jsem šla navštívit Janičku, než přijde TA chvíle… A já budu konečně tetou a konečně ho uvidím : )
Jsem nervózní… vážně hodně a tak nějak nedokážu posedět na místě. Courám Janičce po bytě, popíjím černý čaj s mlékem (i při tomhle horku) a pokukuju sem a tam. Nestačím se divit. Ještě nedávno to byl byt novomanželů, teď je to byt budoucí rodiny. Postýlka, přebalovací pult, hračky, dětské knížky a ty roztomiloučký dupačky, košilky, kalhotky, ponožky a spousta dalšího vypraného a připraveného oblečení k prvnímu obléknutí.
Asi po pár vteřinách ze mě konečně vypadne nějaká otázky… Ani nevím, proč zrovna tato: “Tak co, nemáš strach?” Janička se jen usměje a pohladí bříško: “Spíš už se nemůžu dočkat!” A mě tahle odpověď úplně dojme, protože mi dojde, že vlastně úplně každý si ve svém životě vždy může vybrat, ať už se jedná o cokoli, jestli dá průchod svému strachu, například z porodu či ho vymění za těšení se na příchod toho zázraku ♥
A tak mě ty slova konečně trochu zklidní a na chvíli se posadím. Povídáme si a u toho jíme zákusky z cukrárny, jako když jsme byli malý a najednou si pomyslím : Páni, je TAK nádherná!
Kolik žen, dívek a slečen řeší postavy a celkově krásu. Jestli jsou hubené nebo tlusté. Jestli jim sluší tyhle šaty nebo ne. Jestli se jim náhodou neobjevila další vráska. A filtry se snaží přiblížit k nějakému ideálu. A celkem často se řeší prototyp ženské krásy. Jak by měli vypadat misky, modelky, herečky, zpěvačky a podobně. Jenže víte, co si myslím. Je to hloupost.
Když jsem se tak dívala na svou sestru, došlo mi jediný. Nejkrásnější postavu mají budoucí maminky. A proč? Jsou tak šťastné, natěšené, okouzlující a jako by celé zářili. Jsou nepřehlédnuté (a to nejen kvůli tomu velkému pupku : ) ) Vyzařuje z nich tak silná vnitřní krása, že je úplně jedno, jestli mají najednou o třináct kilo víc, než obvykle. Nevadí, že nejsou ani pořádně oblečené, učesané a podobně. Protože krása, ta skutečná krása, nevychází ze zevnějšku, ale právě z vnitřku. A tahle krása, ta “maminkovská” vás okouzlí a vezme dech, daleko víc než nalepené řasy, krátké mini a jehlové podpatky.
Takže místo řešení naší krásy navenek, bychom měli pečovat, starat se a dávat na obdiv tu naši vnitřní. Čím víc totiž šťastnější budeme, tím budeme zároveň krásnější a okouzlující pro druhé. V tom vlastně tkví celé to ženské kouzlo. Kde není úsměv a pocit štěstí, tam není ani krása.
S láskou Elen ♥
Mám neskutečnou radost! A už se nemůžu dočkat! ? Dneska mi přišel balíček! Nádherný balíček a ukrýval něco, co mi bude dělat společníka na celých pět let! Pětiletý deník Tam & zpět ? Znáte ho?
Ta myšlenka, deník a celé to jeho kouzelné provedení (a vlastně i autorka, co za ním stojí) mě neskutečně nadchla! Deník není datovaný, což je pro mě obrovská výhoda, zvlášť, když už je květen :D Na každý jeden den je pro mě nachystaná jedna otázka, jednoduchá jako “Jakou hudbu posloucháš nejraději?” Nebo: “Co ti dneska udělalo radost?” Až po hluboké: “Co tě bolí? Na co čekáš?”
A já budu zapisovat odpovědi, jak to cítím/vnímám/je TEĎ. Pak uplyne nějaký čas, respektive celý jeden rok a zase se objeví ta stejná otázka… A za další rok se to bude opakovat. Celých pět let.
Strašně se těším/nebo bojím? :D, jak budu odpovídat… Co se dozvím… O sobě! Jak se za těch pět let vlastně změním. Jaké budou moje odpovědi, až se podívám zpětně, co pro mě bylo důležité před pěti lety a co je teď.
Protože, když tak zapátrám v paměti… Moje já dnes a moje já před pěti lety…pááááni. Vidím/cítím tam ten obrovský rozdíl. A vidí ho i moje okolí. Před pěti, možná ještě dýl, lety, jsem byla plná cílů a plánů, tak strašně orientovaná na budoucnost… Teď? Když si člověk vyplní ty svý nástěnky vizí, je to super…. Ale… pak pochopí, že život není jen o cílech a plánech. Protože pak vám zbytečně unikne to nejdůležitější. To, co je tady a teď. Dřív jsem byla šťastná s tou svou nástěnkou vizí, a plnila si jeden cíl za druhým, teď jsem šťastná bez ní a užívám si tu cestu. Moc si ani teď neumím představit, že bych si sedla ke stolu a psala si cíle :D
Pět let nazpátek jsem byla víkend, co víkend v obchodních domech a přišla domů ověnčená taškami. Bot jsem měla tolik, že i půda jim byla malá. Jestli Vám 100 párů bot přijde hodně, tak to vynásobte dvěma, abyste byli na mým čísle… Teď mi stačí dvě poličky ve skříni a ta představa, že bych měla celou sobotu strávit po kabinkách v obchodech mi spíš nahání husinu. A přijde mi to jako šílená nuda takhle trávit čas. Nakupuju, jen když něco potřebuju… A nebo se do něčeho vážně zamiluju (ale musí to být ve výloze), co se týká oblečení :D Když už do obchodu, tak jen do obchodu se starožitnostmi.
Je to trošku “rozdílek”. Je to zvláštní, uplynulo jen pár let, a přestože ten obličej v zrcadle je pořád stejný… něco je úplně jiný ?Ale… chci vám říct ještě jednu věc. Ta holka s plnejma taškama oblečení a cíli většími než bylo rozumný, byla stejně tak šťastná jako ta holka, co se dělí o skříň se svým přítelem a žije stylem tady a teď. Pro každou bylo a je v tu dobu něco jiného důležitého, a právě proto byli/jsou obě šťastné. Mně se někdo nedávno zeptal, jestli jsem šťastnější než dřív, odpověděla jsem že nevím, že asi ne, že jsem pořád stejně šťastná ? Pořád jsou v životě nějaké problémy (to nikdy nezmizí:) ) a pořád se dají v tom životě najít krásné věci… Jen pro mě dřív byly důležitější jiný věci, než jsou teď. Je zvláštní, jak nás ta cesta může změnit, ale se štěstím to nemá nic společného. Štěstí nelze získat s novými boty, jako ho nelze získat s jiným životním stylem. Šťastní můžete být totiž tak jako tak. Je to o nás/v nás :)
A třeba se to za rok, za pět let zase všechno změní. A já budu lítat po obchodech a nakupovat… kdo ví. A třeba budu zase stejně tak šťastná… no nechme se překvapit ?
Každopádně teď to konečně budu mít černé, respektive modré na bílém. A budu si tím moct listovat. Jednou, nejen za pět let, ale třeba i za deset či dvacet. A třeba si tím budou jednou listovat moje děti, aby věděli, jaká ta jejich mamka byla a co dělala. Co pro ni bylo důležité. Ostatně, přesně tohle pro nás psal můj děděček a když venku prší a je zataženo, já se zachumlám do deky, uvařím do plecháčku horké našlehané mléko a listuju si v tom. Je to neskutečný… nádherný…. inspirující ?
A pak je tu ještě jedna věc…Pokud občas pročítáte moje články, všimnete si jedné věci. Dost často používám slova jako před časem, je to pár let zpátky, nedávno, už je to nějaký ten pátek… žádné konkrétní datum. A důvod? Já si to vážně nepamatuju :) Kolem mě je občas tolik vjemů, zážitků, úžasných lidí a rozHOVORŮ, a já nežiju nějak napůl, ale naplno, jak malé děti (však taky někdy/často nemám vůbec problém usnout přes den:D)… že mi dost věcí splývá, zvlášť když se ještě tolik příběhů odehrává v mojí hlavě. A musím hooodně zapřemýšlet, jestli se to a to událo před měsícem, týdnem nebo rokem. Jestli to bylo před rokem či pěti. Fakt nevím. Letí to šíleně. A nemám moc ráda otázky tohodle druhu, protože si to vážně nepamatuju, a když tedy řeknu orientační datum, během hovoru často vyplyne, že jsem vedle jak ta jedle. Ale teď… teď se to trošku změní.
Strašně se těším a strašně jsem zvědavá, taky na to, jestli celých těch pět let budu poctivě zapisovat. Ale je to něco tak kouzelnýho, že věřím, že jo. A asi vás o tom sem tam budu informovat na fb a ig. Znáte nebo ještě líp máte Pětileý deník, jestli jo, dejte mi vědět, jak daleko jste, co se změnilo. Jak vás to baví ? Jsem zvědavá.
Jo a ještě jedna třešinka na dortu ? Janička, autorka pětiletého deníku, přijala pozvání a jen co se vrátí z Bali, bude jedním z nečekatelů v #rozhovorysnecekateli a podělí se s námi o svůj příběh. Strašně se těším ? Už aby to bylo.
S láskou Elena ♥
Weef odstartovala první z rozhovorů #rozhovory s nečekateli. Lidmi, kteří se rozhodli nečekat na zítra a šli za svými sny. A svým životem, životním stylem a myšlenkami inspirují ostatní. A jsem za to hrozně ráda. Weef sleduju už nějaký ten pátek a její téma je mi hodně blízké. Míň je vážně víc. A zjišťuju, že dvě poličky na oblečení ve skříni mi vážně bohatě, ale bohatě stačí. A že ten čas se dá investovat mnohem líp, než jen bezduchým nakupováním.
Navíc i knížka Co mě naučil Mňaukísek je vyrobena nejen ručně, ale především na voňavém recyklovaném papíru. Je totiž důležité být šetrný k přírodě. A i když někdo říká, co zmůže jeden člověk… není to pravda… I jeden člověk toho zmůže dost. A je důležité začít právě u sebe. A právě tohle se mi na Weef líbí, že tuhle myšlenku šíří k co nejvíce lidem. A všem jde krásným příkladem. No a to ještě nemluvím o té její pozitivní náladě… Ta vás prostě nakopne na celý den ?
Weef je česká holka, žijící tam, kde se ji zrovna líbí. Její blog Weefsword, je svět plný cestování a kroků za čistší planetu s heslem Míň věcí, víc zážitků. Je to krásná, usměvavá a stále pozitivní influencerka, a i kdyby mohla fotit jen seflíčka s bezduchým textem, ve svých příspěvcích zmiňuje i hodně hluboké myšlenky a otevírá zajímavá témata a zapojuje se do smysluplných projektů. Navíc její projekt Má to smysl, prostě miluju. Weef se věnuje nejen cestování a krokům za čistší planetu, o kterém píše, fotí, přednáší, ale také pomáhá lidem zorientovat se ve světě onlinu. Pomůže nebo rovnou postaví vám web téměř hned bez těch odborných it řečí, z kterých jde člověku akorát hlava kolem. Dělá to jinak. S lehkostí a s výsledky.
Bavili jsme se o jejích začátcích. O tom, kdo jí byl největší oporou. Co je pro ni důležité. Proč se teď zase vrátila do Čech. A co má kamínek v botě společného se sebeláskou ?
Když kliknete na instagram Weef, hned vidíte přes 17 tisíc fans. Jenže… samozřejmě, že vždycky tomu tak nebylo… „Tohle vzniklo vlastně před třemi lety. V té době jsem studovala vysokou a měla práci na půl úvazku. Ale uvnitř jsem cítila, že to není ono. Chtěla jsem vycestovat do světa, poznávat. A tak jsem řekla v práci, že děkuju za ty zkušenosti, ale že odcházím do ciziny. A vycestovala jsem. Žádné zadní vrátka jsem si nenechávala, jdu všeho naplno a pokud by to přece jen nevyšlo, nijak se z toho nehroutím.“
Skončit ve škole, odejít z práce… to jsou rozhodnutí, při kterých člověk cítí strach, nebo ne? “Když stojím před rozhodnutím, nemám strach. Ne ten klasický, co vás brzdí. Spíš naopak ve mně začne proudit energie. Jako ukazatel, že jdu správně. Já to beru tak, že to nějak dopadne, že to bude dobrý a když to nevyjde… tak co? Tak se nic nestane. Je to cesta. Život vnímám jako hru.“
První cestovatelská zastávka byl Berlín, kde vznikla i myšlenka začít tvořit nějaký obsah. „Můj první příspěvek byl o mně, takové to: „Ahoj youtube, tak tady jsem!“ Ze začátku to byli pokusy a nebylo to ono, pak přišla myšlenka, založení si vlastního blogu o cestování. Blogu o zajímavých místech, lidech, jídle a kam byste měli zajít, kdybyste byli lokální, žádné řečičky, které se najdou ve všech cestovatelských příručkách. Chtěla jsem to předat jinak. Podle sebe.“
Ze zvědavosti jsem si pustila první yt přírůstek, a i další z prvních videí. A je krásně vidět nejen ten progres ve zpracování videí Weef teď x Weef tři roky nazpátek, ale i ten její životní styl. A toho, co je pro ni teď důležité. Upřímně mi z toho spadla i trochu brada ? Je krásný vidět tu změnu, vývoj, dalo by se říct ? Ale samozřejmě tenhle vývoj, chce čas. „Bylo pro mě těžké najít tu hlavní myšlenku, kterou chci předávat ostatním. Dlouho jsem to nevěděla. Věděla jsem, že blog bude věnovaný cestování, ale hlavní myšlenka si mě našla až časem. Došlo mi, že čím míň věcí mám, tím jsem vlastně šťastnější, a pak jsem jednoho dne ze sebe najednou vyhrkla: „Míň věcí, víc zážitků.“ A řekla jsem si, že to je ono. A od té doby to používám.“
Jenže začátky nejsou nikdy snadné. „Ze začátku jsem měla minimální sledovanost. Jen pár desítek pravidelných čtenářů, spíš to byli mí přátelé a musím říct, že právě v tuhle chvíli jsem měla velkou oporu ve svém příteli. Pár věcí jsme dávali do kupy společně a já se přitom neustále vzdělávala a posouvala dál.“
Čekáte, že pak jednoho dne přišel zlom? Tak zadržte, ten se totiž nekonal. „Nikdy nepřišel ten zlom, že bych si řekla wau, teď se to zlomilo, u mě to bylo především o výdrži. Já jsem byla ten případ, kdy to stoupalo nahoru hrozně pomalu. Nechtěla jsem točit věci jen kvůli sledovanosti, protože bych byla sama proti sobě. Ty čísla, co teď každý vidí na yt, fb nebo ig jsou nasbíraný jen díky tomu, že jsem si po roce neřekla: „Ty jo, tak malé dosahy? Tak na to kašlu.“ Ale právě o té vytrvalosti. Teď to samozřejmě skáče větší rychlostí, ale nevydržet, nebylo by to tak.“
Weef je pro spoustu lidí inspirací, ona sama se nechává také ráda inspirovat druhými. „Velkým hnacím motorem pro mě byla ze začátku tvorby Péťa alias Restless Child. Naprosto boží člověk, který chce taky měnit svět k lepšímu a cestuje. Obě jsme sdílely videa a mě motivovalo, že jede, jak mašina. :) No a když se přehoupneme k těm kamarádům. Hodně z nich jsem skrze online svět poznala osobně a zároveň mě inspirují, kupříkladu Teru Menclová. Jsou tací, které jsem ještě nepoznala osobně, ale inspirují mě tématy, do kterých jsem se třeba ještě já sama neopřela. Dewii je jedna z nich. Kdo mě hodně baví a nakopává, je třeba ještě Janek Rubeš, ten válí. Ze zahraničí je to Annie Tarasova, ta holka je jeden velej ZEN, nebo Hanah GypsyOn.“
Ač se instagram tváří hodně růžově, ne vždy tomu tak je. „Jsou dny, kdy má člověk pocit, že to nemá cenu, má spoustu černých myšlenek, ale je důležité se na to koukat pozitivně. Člověk musí sám sebe přepnout. Buď se může své náladě poddat, anebo si může říct: „Hele jako teď se tady budeš utápět v něčem co ani nemá cenu? Usměj se a jdi něco dělat, jinak se nic nezmění!“
A co když ani tohle nezabere? „Četla jsem knížku od Mel Robbins, kterou každému doporučuju a kde je tip právě pro tyhle chvíle. Když se přistihnu, že nedělám, co bych měla, že na něco čekám… napočítám pět, čtyři, tři dva jedna a vstanu. Neprodlužuju to. A tohle doporučuju každému jako takovou praktickou věc. Napočítejte si od pěti do jedné a vyražte, jinak budete pořád čekat a nic se nezmění.“
Se 17-ti tisíci fans a stotisícovými dosahy na yt, to musí dát člověku zabrat… „Často vnímám tlak od lidí. Představa lidí je, že když člověk tvoří obsah online, radí a inspiruje, tak to pro ně může působit a často i působí, že je tady pořád a pro všechny. Ale to není možné ustát v jednom člověku. Člověk se potřebuje nasnídat, chodit ven, trávit čas s přáteli, aby zase měl odkud čerpat. Není možné odpovědět všem. Je důležité se k tomu občas postavit. I když to bolí. Aby se obě strany pochopily.“
S takovou základnou se samozřejmě pojí i druhá strana mince a to, že se člověk nemůže zalíbit všem. „Když přišli první negativní komentáře, tak mě to bylo schopné rozhodit úplně na celý den. Jedním komentářem jsem dost žila. Teď se to učím zvládat. Ale jakmile přijde komentář něco mezi konstruktivní kritikou a rejpavým hatem, tak to ve mně pořád dloube a mám potřebu se k tomu vyjádřit.“
Ustát to je samozřejmě oříšek, přesto všechno jsou věci, které na tohle vždycky zaberou. „Když je toho vážně moc, jdu ven. Načerpat energii sama. Příroda je všelék. Nejlepší věc ever! Anebo mě právě hodně dobíjí zpětná vazba od lidí, zpráva/email, kde stojí, že díky mně vycestovali, že se jim změnil pohled na tohle či tamto, že děkují za moji tvorbu, to je můj hnací motor.“
Weef má za sebou nedávnou poutní cestu, na kterou se vydala úplně sama. „Cesta do Santiaga mě utvrdila ještě víc v mé myšlence. Že méně, vlastně ještě míň, než jsem si myslela je vážně více. A že to stačí. Mít kde přespat. Mít co jíst. Mít suché oblečení.“
Přišlo ale i další poznání. „Při cestě jsem se naučila vnímat víc samu sebe a víc se učit sebelásce. Já se někdy trápím v absurdních situacích. Mám kamínek v botě a místo abych si vyndala, jako každý normální člověk, jdu s ním další dvě hodiny, než mi dojde, že je vážně potřeba být k sobě laskavější. A ten kamínek konečně vytáhnout. A za tohle jsem byla velmi ráda. A musím říct, že po cestě do Santiaga se mi chvíli nechtělo vrátit do reality.“
Jak člověk s myšlenou méně je vlastně více, vnímá úspěch? „Dřív jsem kolem sebe měla hodně věcí a hodně věcí jsem řešila. V té době bych ti odpověděla jinak než teď. Teď mám úspěch hodně na párku. ? Jak jsem změnila svůj životní styl a naučila se žít s méně věcmi, tak jsem se naučila být i více v klidu. Dřív jsem byla nervák. Šílenej! Teď je můj život v poklidném zenu. A cítím se velmi dobře. A právě tohle je pro mě obrovský úspěch.“
Weef se nedávno vrátila zase zpět do České republiky, na chvíli se usadit. Což je na takovou cestovatelku, která byla od Thajska, Norska po Ameriku trošku neobvyklé, ale jak se říká všechno si člověk do kufru vzít nemůže. „Je pro mě důležitá stabilita a důvěra v určitý lidi, v rodině, v partnerovi, proto jsem se vrátila, abych je měla zase na blízko. Chyběli mi.“
Weef nezapomíná ani na svoje fanoušky, kteří mohou myšlenku Míň věcí víc zážitků podpořit koupí plátěné tašky či nášivky právě s tímto logem. Nebo se mohou zapojit do úklidového meetupu, které vypisuje na ig. No a pokud byste se chtěli vydat na podobou cestu a plavete v onlinu i tady na vás Weef myslí. Pořádá kurzy a workshopy právě na toto téma. Já jen dodávám, že pokud máte zálusk na kurz, musíte bedlivě sledovat ig a nečekat, poslední zveřejněný byl za pět hodin beznadějně vyprodaný. „Musím říct, že takovou rychlost vyprodaného kurzu jsem vážně nečekala a hrozně mile mě překvapila.“
No a co by Weef doporučila svému mladšímu já, kdyby se právě teď dívalo? A vlastně to může být i taková rada, pro ty z vás, kteří se chtějí vydat na podobnou cestu jako Weef. „Nečekej! Neboj se toho, vždyť ty víš, že žiješ jen jednou. A i když se něco nepovede, tak jak sis představovala, časem to pochopíš, proč to tak bylo, co ses měla naučit. Tak se tím zbytečně dlouho netrap. Obklopuj se lidmi, co to cítí jako ty a hlavně… hlavně dělej věci srdcem.“
Weef mooooc děkuju za rozhovor, za moc krásné povídání, i když nám zlomil internet (záznam bude zde, jen co se mi nahraje, už čekám 2 hoďky) ? A jestli chcete Weef sledovat, můžete/MUSÍTE ? Na ig, fb, yt a taky ji naleznete na webu. A pokud se o jejím příběhu chcete dozvědět ještě víc, znát celý její příběh, doporučuji její Ebook 26 změn, které mě osvobodily.
S láskou Elen ♥
spisovatelka, autorka knížky Co mě naučil Mňaukísek a autorka projektu #rozhovorysnecekateli inspirované hlavní myšlenkou knížky – nečekej na zítra, protože zítřek už také nemusí nikdy přijít.
Dneska ráno, zrovna ve chvíli, kdy jsem se chystala ven na procházku, se obloha zatáhla a začalo pršet. Ale tak hezky pršet, spíš pokapávat. Většina lidí nemá déšť ráda, ale já ty bubnující kapky, co dopadají na zem, prostě miluju. Je to tak příjemný zvuk, že když se na chvíli zastavíte a zaposloucháte se do něj, naprosto vás ta melodie okouzlí a krásně vnitřně uklidní.
A tak jsem se rozhodla změnit plány, uvařit si do plecháčku horké mléko, sednout si do houpacího křesla a jen to tak vnímat. Hezky vnímat. A jak jsem tak seděla a poslouchala, vybavila se mi myšlenka, která zazněla během rozhovoru #rozhovorysnečekateli s Juditkou.
Bavili jsme se o tom, jestli má někdy den, že se ji ani nechce vstát z postele, že je toho třeba na ní moc, že nemá náladu… Říkala, že samozřejmě takové chvíle občas má. Asi jako každý. Ale že s tou situací, s tím stavem nebojuje, naopak ho přijme, protože i tyhle chvíle potřebují svůj prostor v našem životě, potřebují nám něco sdělit a my bychom proti tomu neměli bojovat, naopak se zaposlouchat, ještě víc do sebe, co nám třeba naše tělo chce skutečně říct.
Protože většině lidí, když přijde něco takového do života, okamžitě se chtějí zpátky nakopnout. Přitom zapomínají, že bojují vlastně sami se sebou. Zapomínají na to nejdůležitější, být sám k sobě laskavý, právě při těchto chvílích. Že se to stalo/děje asi z nějakého důvodu. Že nás chtějí jen na něco upozornit. A my bychom je měli přijmout a nebýt naštvaný, že přišly. Nebojovat. A jak řekla Juditka, pokud přijde smutek, tak ať to zní sebe divněji, jsem ráda, že přišel, že přišel právě teď, asi mi chce něco sdělit, a tak mu naslouchám, nebojuju proti němu. A právě když se tomu poddám, přijde pochopení, uvolnění a zase je všechno tak jak má být. Umět si užít i smutek, ve své skutečné podstatě, tady a teď, to je skutečné umění.
Měli byste něco vědět. Když jsem se ráno probrala, probudila jsem se se šílenou bolestí hlavy. Fakt šílenou. Spíš bych řekla s migrénou. Usnout s počítačem v ruce vážně není ten nejlepší způsob. A protože jsem toho na dnešní den měla hodně, bylo by logický, proti té bolesti bojovat. Vzít si prášky. Utlumit tu bolest a jít zase dál. Hlavně nějak fungovat. Zvlášť když začalo venku pršet, mohla jsem to brát jako to znamení, nikam nejít a sáhnout po tom prášku. Však co by se stalo?
Ale mě právě ten déšť a ta myšlenka z rozhovoru přivedla na to, že vzít si ten prášek by bylo to nejhorší, co bych mohla v danou chvíli udělat. Začala bych bojovat se svým tělem, místo toho, abych mu začala naslouchat, že mi chce něco říct. Že ta bolest mě nechce naštvat, vytočit, ale chce mě na něco upozornit. Hele děvče, zpomal trošku a buď na sebe víc laskavější, zvlášť ve chvíli, kdy nestíháš.
Jako by mi ta moje bolest hlavy říkala: Lidé možná vidí jeden příspěvek/článek na sociálních sítí, ale nevidí, co se za ním všechno skrývá. Že ta jedna věta se milionkrát přepisuje. Možná vidí jeden rozhovor, ale nevidí, kolik času zabere jeden jediný domluvit, připravit a vytvořit. Nevidí, že z deseti lidí tě poslali čtyři pěkně silně do háje a že to docela bolelo. Možná vidí krásně zabalený balíček a v něm knížku, ale nevidí, že jsi jich ten den zabalila dvacet, i když s velkou láskou, protože jsi za to hrozně ráda. Vidí, že možná děláš tohle a tamto, ale nevidí, že toho děláš víc, mnohem víc, než se zdá. A co spolu ani nesouvisí, ale tebe to i přes ty obtíže baví a vidíš v tom především smysl. Že ti z jiného projektu přišlo sedm lidí z deseti do práce a ty jsi dvě hodiny strávila na telefonu naháněním dalších, protože se musí dodržet termíny. Nevidí to. A možná to ani nevidíš ty. Usínáš s počítačem v ruce a s myšlenkami, že nestíháš a zlobíš se za to na sebe. I když možná ne nahlas.
Možná to nevidíš, ale cítíš. A já, tahle bolest hlavy ti teď říkám… buď k sobě laskavější. Je skvělý, že si každé ráno najdeš čas, vlastně dvě hodiny jen sama pro sebe, upřímně, kdybys to neudělala, už by ti asi dávno ze všeho hráblo. Je fakt skvělý, že jakmile přijde přítel domů, vypínáš nejen počítač, ale i telefon a věnuješ se mu. Je skvělý, že trávíš hodně čase s rodinou, s Alekouškem. Je dobře, že pořád víš, co je nejdůležitější. Ale… je špatné usínat s myšlenkami, že nestíháš, že musíš víc zabrat, a že se za to na sebe poslední dny zlobíš.
Je toho moc, je toho moc nového, ale ty to zvládneš, ty v tom zase zvládneš umět chodit. Jen si musíš zvyknout a lépe plánovat ten čas. Chce to čas. Uvidíš. Je normální, že teď nestíháš s tím vším co děláš. Ale hlavně prosím tě, fakt tě moc prosím, podívej se, kolik jsi toho udělala za ten jeden den, tak mi řekni, proč ty výčitky? Usínej už dneska s pocitem, že jsi toho udělala maximum a víc už toho nešlo a přijmi to jako fakt. Buď už na sebe sakřiš laskavější. Ještě mnohem víc, vždyť ty si to zasloužíš. Jako každý úplně normální člověk, jen na to taky občas zapomíná. Ale pamatuj si, jestli to neuděláš, jestli k sobě nezačneš být laskavější… já zase přijdu! Rozumíš? Pěkně potrápím tu tvoji hlavu, že pak už ani žádnej prášek nezabere…
A přesně ve chvíli, kdy jsem tu bolest poslouchala, spíš ji konečně začala naslouchat a nebrala jsem ji jako nepřítele, ale právě přítele, co mi chce něco sdělit… jako by začala odcházet. Bez prášku podotýkám.
Šla jsem pak do koupelny a napustila si plnou vanu s pořádnou kupou pěny. Miluju to! A pěkně dlouho se v ní rochnila ? A když jsem vyšla, svítilo zase sluníčko a já se šla projít. Po té bolesti hlavy, ani památky. No a jen co jsem přišla domů, usnula jsem asi na dvacet minut… Tak dobře na hodinu :D Probrala jsem se, zase plná síly. A co na to bylo nejlepší… bez výčitek :) Moje tělo chtělo odpočinek, tak jsem mu ho s radostí dopřála :) A už se těším na večer, až budu usínat, pěkně s láskou usínat, ne s počítačem v ruce.
Moji milí čtenáři, možná vážně všechno, co nám přijde do cesty, i „hloupá“ bolest hlavy, se neděje jen tak a my bychom proti ní neměli bojovat. A už vůbec ne prášky, abychom ji utlumili. Ale naopak se do ní zaposlouchat. Naslouchat ji. Že je tady asi z nějakého důvodu. Že nám chce asi něco říct. Je potřeba ji přijmout a pochopit ji. A hlavně, hlavně být na sebe laskavý. To je důležitý. Tak moc důležitý.
S láskou Elen ♥
Já ani nevím, co vlastně napsat… Nejdřív jsem myslela, že tomu dám pár dnů… A třeba se o tom ani nezmíním. Jenže pořád to ve mně je… Pořád mi něco říká, že bych o tom měla napsat… Protože je to důležité… Tak strašně moc důležité… Možná to nejdůležitější, co tu kdy zazní…
Je to vlastně i hlavní důvod proč vznikla knížka Co mě naučil Mňaukísek. Je to hlavní myšlenka knížky, která mi změnila života. Je i to důvod, proč chci, aby se ta knížka dostala k co nejvíce lidem… třeba i k Tobě… Je to i důvod, proč dělám rozhovory s nečekateli… Je to především proto, abys konečně přestal/a čekat… čekat na zítra. Protože zítřek už by také nemusel nikdy přijít…
Ve čtvrtek pozdě v noci jsem se dozvěděla zprávu. Zprávu, která mě vzala za srdce…. Zprávu, která tak bolela… Zprávu, z které nešlo ani usnout…Vlastně myslím, že jsem tu noc ani nespala…
Člověk, kterého mám strašně moc ráda. Člověk, kterého si nesmírně vážím, a tak nějak už patří do rodiny. Tak ten člověk vezl svoji dceru ten den k večeru do nemocnice. S šílenou bolestí hlavy. Dceru, kterou úplně sám vychovával už od malička. Dceru, která je o pár let mladší než já. Dceru, která má ještě mnohem krásnější vlasy, než mám já. Dceru, která byla ještě ráno v práci a určitě měla spoustu plánů, na zítra, na víkend, na život…
Ráno ještě nevěděla, že za pár hodin bude bojovat o zítřek. O život. Ráno ještě nevěděla, že ty vlasy budou muset všechny pryč. Ráno ještě nevěděla, jestli to za pár hodin bude ještě ona, jestli bude moct chodit, mluvit, pamatovat si. Ráno, ještě nevěděla, co si pro ni život nachystá, ale… to přece nikdo neví…
Diagnóza byla jasná. Nádor na mozku. Tak velký a na tak špatném místě, že operace musela být téměř okamžitě. Hrálo se o čas. O každou jednu vteřinu. A prognózy lékařů? V tuhle chvíli chcete slova naděje, ale všechno bylo tak rychlé a riskantní, že vás jen připravují na nejhorší a na to, že ať už to dopadne jakkoli, už to nikdy nebude jako dřív.
Přesto všechno, jak píšu i v druhé kapitole knížky, přesto všechno pořád věřím. Věřím na zázraky. A pojďte věřit aspoň na malou chvíli se mnou a pošlete jim, aspoň v myšlenkách sílu. Oboum. Moc ji potřebují!
Je pondělí a chtěla bych vám říct nějaký happy end… ale ještě ho nemám. Ještě pořád nikdo z nás neví, jak to celé vlastně bude… Jak to dopadne… Přesto všechno věřím, že to nakonec bude zase všechno v pořádku.
Říká se, že všechno se děje z nějakého důvodu, který často nevidíme, ale pak ho pochopíme… Časem… Víte… Jediný důvod, proč teď sedám k počítači a píšu tyhle řádky je, že třeba i když tenhle příběh hrozně bolí a vlastně ani nevíte, o koho se přesně jedná… třeba se nad ním konečně zamyslíte. Třeba se konečně i zamyslíte nad svým vlastním životem. Třeba si díky němu už konečně uvědomíte, že není na co čekat… Že ten zítřek, na který spoléháte, který berete jako samozřejmost, taky už nemusí nikdy přijít.
Strašně ráda bych tenhle příběh nepsala… Byla bych tak strašně ráda, kdyby se ani nestal… Ale věřím, že někomu může ještě pomoct… Že má ještě čas. Že si ho přečte v ten pravý čas. Že má ještě celý dnešek pro to něco udělat, co už dlouho odkládá. To je jediný důvod, proč to teď všechno píšu. Moc věřím, že se k Vám… K Tobě tyhle slova dostanou, dokud nebude ještě příliš pozdě udělat něco, cokoli. Teď. Ne zítra.
Kdybys věděl/a, že zítřek už nemusí nikdy nastat? Kdybys věděl/a, že už máš před sebou jen pár hodin života? Kdybys věděl/a, že za chvíli už to bude všechno úplně jinak? Že třeba ještě budeš na živu, ale už to nebudeš Ty… Co bys udělal/a? Co bys změnil/a? Ne, tohle není klišé… tohle se může stát. Teď ve čtvrtek se to stalo… Tak mi prosím řekni, co bys udělal/a?
Zajel za rodinou? Obejmul bys někoho? Řekl někomu, co pro Tebe znamená? Vzal si v práci volno? Odešel z práce? Šel se projít? Rozešel se s člověkem, protože to už tak dlouho cítíš? Nezapnul fb ani ig a ten čas bys investoval líp než jen srolováním příspěvků? Udělal první krůček pro svůj sen? Méně řešil hlouposti? Urovnal tu hádku? Vychutnal si každý doušek kávy, co máš teď před sebou na stole? Otevřel to šampaňský v lednici, co si chystáš na významnou příležitost?…
Co Tě napadlo? Máš to?… Tak na co ještě čekáš?
Čekáš na další zítřek… Zítřek, který nemusí už nikdy přijít? To vážně chceš, aby dnešek třeba takhle skončil? Náš čas není jak peníze v bance. Nemůžeme si ho tam schovat nebo šetřit na horší situace. Máme ho jen teď. Ne zítra. Vteřina, která uběhla teď a teď zase, už se nebude nikdy opakovat. Tak co s tímhle časem uděláš? Co uděláš právě teď, právě dneska, když víš, když už to víš, že zítřek třeba nemusí už nikdy přijít?
Sdílej a poděl se o to. Budu ráda. A klidně i nemusíš, hlavně to udělej! To stačí. Já neříkám, že člověk musí udělat jen velké věci, že musí za hlavu hodit všechny povinnosti, ale stačí i drobnost… drobnosti, protože právě ty dělají náš život krásnějším. Čas strávený s rodinou, obejmutí, napsání někomu, co pro Tebe znamená… Život je to nejkrásnější, co nás v životě potkalo, ale to poznáme jen ve chvíli, kdy si řekneme #necekamnazitra.
S láskou Elena ♥
Dneska cestou na poštu, po nekonečném balení knížek do pěkných balíčků pro Vás (ve čtvrtce jsem si řekla, že zítra zase pokračuju a odvezu to všechno autem najednou, protože to se nedá:D), se mi stala hrozně zvláštní/krásná věc. Asi tak v půlce cesty jsem potkala kominíka. Musím říct, že tohle se mi nestalo… ani nepamatuju. Naposled jsem potkala kominíka, když nám vymetal komín, ale to se nepočítá, že jo :D
A tak asi ze zvyku jsem se hned chytla za knoflík, že si budu něco přát, a jen co uvidím nějakého pejska, zavřu oči, knoflík pustím a společně s ním vypustím do světa to moje přání. Já ani nevím, jestli je tenhle „postup“ správný (jak to děláte Vy?:D) ale tak nějak jsem na tohle naučená od mala ?
Držela jsem knoflík a přemýšlela, co bych si tak mohla přát…ušla jsem pět kroků, deset, dvacet, možná snad sto a stále jsem ho jen držela a nemohla na nic přijít. Co si mám přát, lítalo mi hlavou??
Být šťastná? No ale vždyť já jsem, zrovna nesu na poštu balíčky a v nich svoje knížky ? Být zdravá? Sice mě občas bolej záda, ale co je to oproti vážným nemocem, oproti tomu být uvězněný na vozík, když si můžu zvesela vyšlapovat na poštu, to je oproti mým občas bolavým zádům úplné nic… Tak si přece nebudu přát být zdravá, když vlastně jsem! Mít víc lásky? Vždyť to ani nejde ? Mít lepší lidi kolem sebe? To už by ani nebylo možný!
Tak co si mám přát… když… jsem šťastná, zdravá, milovaná… Nějakou malichernost? Ale jakou, když… mám čím jezdit. Mám co na sebe. Mám boty, do kterých neteče. Mám, kde bydlet. Mám co jíst. Mám hodně práce, co mě baví. Mám dost času na sebe. Mám už i tu houpačku na terase :D Mám… Vždyť já mám vlastně všechno, co potřebuju… co víc si přát? ? Mohlo by to být lepší?… Já nevím, možná, ale… když se člověk pořád za něčím honí, když pořád potřebuje něco víc… úplně zapomene vidět, co má teď… a já… já to teď vidím! Tak co víc přát??
Ušla jsem asi dalších sto padesát kroků, nevím přesně a došlo mi, skutečně mi došlo, že si vážně nemám už co přát… protože vždyť já to už všechno mám. Víc nepotřebuju. Vlastně jsem chvíli přemýšlela, jestli toho nemám až přespříliš?? ? Bylo to tak strašně hezky zvláštní… Nemít si co přát :)
Ale přišla mi škoda, jen ten knoflík pustit… A přesně v tu chvíli, kdy jsem přemýšlela, co si přát a byla mi škoda přání „zahodit“ naproti mně šel starší pán s pejskem. Díval se do země, jako by ho něco trápilo. Mračil se. A tak jsem zavřela oči a přála si. Přála si, aby se ten pán usmál, jen tak. Ne na mě, ale… aspoň na život. Však proč ne. Zvlášť, když je dneska tak hezky… Dořekla jsem přání ve vzduchu a pustila knoflík.
Míjeli jsme se zrovna na přechodu, když si všimnu, jak zvedl oči směrem ke mně a usmál se. Tak hezky se usmál.
Takže nevím, jestli ten „postup“ byl správný, každopádně zafungoval. Okamžitě zafungoval. A bylo to vlastně strašně krásný, nepřát si pro sebe, ale pro ostatní, jen tak ? Proč člověka, kterého jsem neznala. Pro člověka, kterého jsem viděla poprvé v životě. Ale řeknu Vám, že jen co se usmál, usmála jsem se taky :)
A musím Vám říct ještě něco, tímhle to nekončí… Když jsem pak vešla na poštu a viděla tu čekačku, řekla jsem si: „Že já si radši nepřála prázdnou poštu :D“ Ale ne ?
Tak jsem si tedy sedla a čekala. Dlouho čekala, než Vám budu moct balíčky obsahující knížku či plecháčky nebo všechno najednou poslat. Pak jsem konečně přišla na řadu. Paní za přepážkou mě hned uvítala s užásným úsměvem a řekla: „Tak co si budete přát zlatíčko?“
Zlatíčko? Koukala jsem na ni trošku jako ten dub/puk nevím, co přesně se říká, protože na poště mají být přece nepříjemní ne?? A ne vás uvítat s úsměvem na tváři, a ještě říct zlatíčko? To se přece normálně neděje, no ne?
S paní jsem se hned dala do řeči, zatímco vyřizovala balíčky. Říkala mi, že kéž by všichni psali tak hezky čitelně, jako já, a že kdyby to bylo aspoň trochu v její moci, hned by mi dala aspoň nějakou slevu. Vyřídila jsme balíčky, chvíli jsme si povídali a při loučení, kdy jsem čekala klasické na shledanou, mi ta paní řekla, moooc děkujeme a doufáme, že k nám zase brzo dorazíte ? Absolutně jsem to nepobírala. Strašně hezky nepobírala ?
A pořád to nekončí. Cestou domů jsem si říkala, že když už jsem v centru zastavím se v obchodě udělat Honzíkovi radost Kozlíkem (pánové ví, že jo :D). Nevolala jsem mu to. Chtěla jsem ho překvapit. Jen tak překvapit.
Doma pak usedám k počítači udělat nějakou práci. Po chvíli se Honzík vrací domů a ode dveřím slyším “Něco pro Tebe máááám.” A tak jsem zvědavá a vidím jak v rukách drží moje oblíbené jarní závitky s kroketami. Mňam!
Teď už končím ? Ale… pořád mi to hlava nebere ? Tak nějak hezky nebere… A tak nějak pořád přemýšlím… Že by za to mohl ten kominík? To přání? To přání, které vlastně vůbec nebylo pro mě?
Spousta lidí jde tím svým životem a myslí si, že kdyby se víc starali o druhé něž o sebe, co by s nimi bylo… Jak by pak chudáci skončili. Že to přece nejde myslet na druhé… Ale… opak je třeba pravdou. Možná kdybych si přála něco pro sebe, třeba nový mobil, co já vím… nic z toho by se nestalo. Možná totiž, když začneme stavět zájmy druhých před ty své, pochopíme, že v konečném důsledku bude o ty naše zájmy vždycky postaráno. Přála jsem si jen úsměv pro toho pána…Pak se mi jich vrátilo mnohem víc. A ještě k tomu s kroketama :D
S láskou Elen ♥
Ještě než zapnu telefon, ještě než se připojím k wifi, ještě než přidám jakýkoli příspěvek, ještě než se pustím do práce, ještě než komukoli odpovím… neobejdu se bez těchto tří činností. Spíš bych řekla prožitků ?
Jakmile otevřu po ránu oči, hned se otočím vpravo a… musím ho obejmout. Prostě musím! Mýho přítele. Mám radost, že jsme se v tomhle světě našli, i když mi to chvíli (respektive dost dlouho) trvalo :D Mám radost, že je vedle mě. Mám radost, že se vedle něho můžu probudit. Mám radost, že mě vždycky a za všech okolností dokáže uklidnit a dodat sílu.
A i když to tak občas nevypadá, mám radost, i za ty pohozený ponožky v koupelně. Za to neodnesený pivo u postele. Za ty drobky v posteli po brambůrkách. Za ten nedosypaný cukr, když si chci osladit čaj. Za tu prázdnou krabici od mléka v lednici, když si chci zalít kávu. Za tu stále nespravenou úchytku na skříni. Protože, kdyby to tak nebylo… znamenalo by to, že on by tu nebyl. Vedle mě. Při mně. Právě při těch chvílích, těch těžkých chvílích, který jiný lidi nevidí. Ale on tu je. A podrží mě. Proto ho musím obejmout. A vlastně mu tím děkuju. A myslím si, že právě na vděčnost bychom ve svém životě nikdy neměli zapomenout.
Úplně první věc, kterou jsme si spolu s přítelem pořídili no nového bytu byl náš stůl. Náš mega stůl. Vždycky jsem strašně toužila po obrovském stolu, u kterého bychom se mohli všichni po ránu scházet. A když jsem ten náš poprvé uviděla ve starožitnictví, zastavilo se mi srdce. Byla to láska na první pohled. Byl to přesně ON! Byl taaak obrovský. Nádherný… s příběhem.
Někdo má doma stůl a nijak se nad tím nepozastavuje. My máme doma stůl, ale pro mě to není jen stůl. Je to jako by symbol. Připomenutí. Připomenutí toho, že ať už ten den spěcháme kamkoli, vždycky bychom si měli najít čas si k němu po ránu sednout a vychutnat si ten čas spolu. A vychutnat si snídali. Vždyť ráno a snídaně dělá celý den.
Miluju si k němu po ránu sednout a vychutnat si ten okamžik. Kdy po celém bytě voní čerstvě namletá káva. Když piju svůj čaj z čerstvých bylinek v plecháčku. Když ochutnávám ten domácí kousek dortu s kopcem šlehačky. Když si povídáme o tom, co nás dneska čeká. Tohle vychutnání si, se nedá sfouknout za pět, deset minut. Tahle naše idylka trvá, dneska jsem to stopla, celých 34 minut. A neodepřu si ji, ani když ráno vstávám v jakoukoli hodinu. Protože si myslím, že to je důležité. Vychutnat si snídani. Vychutnat si ten okamžik.
Vždycky jsem milovala procházky a chození jen tak. Ale řeknu vám, že pár let nazpátek, jsem měla problém někomu říct: “Promiň nemůžu, jdu se projít. Jdu se jen tak na hodinu projít.” Protože vždy následovalo několik otázek spojené s těmito mými odpovědmi: “Ne nemám problém. Ne nic mě netrápí. Jen se ráda procházím!” Měla jsem pocit, že to ostatní lidé kolem mě nechápou. A že nechápou, že je to pro mě důležité. A že mě to baví. Chápali, že si jde člověk zaběhat. Že se jde projet na kole. Že si chce zacvičit jógu. Ale projít se? Ještě ke všemu každé ráno, to jako by si každý klepal na čelo a pořád se mě ptal, co na tom mám a já než to vysvětlovat, jsem radši hodila procházku občas za hlavu. A ani se o téhle své zálibě nezmiňovala.
Ale, teď už mi to je jedno. Už to nikomu nevysvětluju. Nějak nemám potřebu. Prostě to tak je a patří to ke mně. A je zvláštní, že přesně ve chvíli, kdy nemáte potřebu komukoli cokoli vysvětlovat, ty dotazy ustanou. Jít se po ránu projít. Jít ten svůj hodinový okruh je…naprosto neskutečný. Alespoň pro mě. Pročistí mi to hlavu, probere, napadne tolik věcí, nápadů, že bych to nespočítala. Po tý hodinový procházce mi je tak dobře a skvěle a cítím takový vnitřní klid, že to sama nechápu, jak je možný že jedna procházka dokáže s člověkem udělat tolik.
No a moje naprosté top na procházku? Pole. Vážně, ani ne tak louka či les, jako pole. Jít po polní cestě! Ten prostor, kde jsem jen já a široko daleko nic? No pááni, každé ráno mi to bere dech. Ten prostor kolem mě… já vám asi nedokážu přesně říct, proč pole, a ani po tom vlastně nepídím, důležité je, že při procházce a i po ní jsem neuvěřitelně nabitá, šťastná, vnitřně klidná a silná. Běžte se někdy projít do pole… třeba hned pochopíte, o čem mluvím. :)
Sečteno podtrženo, tyhle činnosti zaberou kolem dvou hodin. A to tu ještě nemáme připočítanou sprchu a udělání ze sebe člověka :) Někdy bych je potřebovala “zkrátit” protože zabírají dost času… ale…neudělám to. Tyhle činnosti/prožitky jsou pro mě důležitý! Správným směrem nastartují můj den a je to podle mě i o nějaké sebelásce, dokázat si najít ve dni dost času pro sebe a na to, co vám dělá radost. Vážně každý jeden den! Není to totiž jen o tom (i když taky je:) ). Ale i tom, jak krásně mě to udržuje v přítomnosti. Tady a teď. Při těchto činnostech nepřemýšlím co bylo, nestarám se zas tak o budoucnost. Maximálně, co si dám po procházce k jídlu :) Jen tak sem. Jen tak si užívám, že jsem. To obejmutí. Tu čerstvě namletou kávu. Tu krajinu kolem. A proto jsem pak po těchto činnostech taaak nabitá. Tak natěšená. Tak spokojená. Zkuste to taky, a dejte mi když tak vědět, jak vám tyhle tři činnosti nebo aspoň jedna z nich změnila váš života. Protože změní. Fakt že jo :)
S láskou Elena ♥
Dnes ráno můj budík usoudil, že bych se měla vyspat do růžova a nezazvonil ? A i když to bylo jen tak tak, svojí ranní procházky jsem se nechtěla vzdát. Vím totiž, že když si na sebe člověk neudělá čas po ránu, neudělá si ho pak už vůbec, zvlášť ve chvíli, kdy si zapne počítač…
A tak jsem se rozhodla, že místo svého hodinového okruhu, půjdu jen k lesu, vyjdu ten ooobří kopec, nahoře se otočím a půjdu zase zpátky. Na svý ranní prochajdě většinou nepotkám ani živáčka. Ten klid tady je naprosto neskutečný. Když jsem ale šla svou plánovanou cestou a blížil se cíl, respektive zdolání mého kopce, kde jsem se měla otočit, něco ve mně hrklo.
Všimla jsem si nějakých pracantů, co zrovna v místě mé otáčky něco kopali. A mě v hlavě běželo následující, to bude divný se přímo u nich otočit, ne? Neměla bych jít pak radši doleva tou delší cestou, i když vůbec nevím, jak to vlastně stihnu? Co si budou myslet, až tam vyjdu a hned odejdu? A co když mi něco řeknou? S každým krokem blíž vrcholu kopce moje hlava říkala/křičela, že by bylo lepší udělat cokoli jiného, než se tam jen otočit a jít zpátky. Co by si přece pomysleli…
Pak jsem ale ten kopec vyšla, na pracanty se usmála, otočila se a šla zase zpátky. A bylo mi skvěle. Zvlášť s myšlenkou, že díky tomu to všechno stihnu líp. Chci vám teď říct, co se ještě událo v mé hlavě… Dva kroky před tím, kde jsem chtěla zahnout doprava, aby to „líp vypadalo“, mi došlo následující: A co mi je vlastně do nich a po tom co si budou myslet? Vždyť jim to může být úplně jedno (a taky že bylo). Vždyť i mě může být úplně jedno, co si pomyslí (a taky pak bylo).
Ta naše hlava nám někdy dává pěkně zabrat :D A občas to ani nechápu (hlavně zpětně)… Možná se teď smějete. Možná si klepete na čelo, že to je teda „problém“. Ale… já tímhle chci vlastně poukázat na něco úplně jiného. Kolikrát chceme něco udělat, ale ten hlas nám řekne/křičí, že radši ne… že je to blbý? Protože, co na to řeknou ostatní? Co si budou myslet? Jak pak budeme vypadat?
A často se kvůli tomu rozhodneme úplně jinak, než jak bychom chtěli…Podle nich, ne podle sebe. A je úplně jedno, jestli jde o to otočit se na kopci, nebo začít podnikat, skončit v práci, někomu napsat email, rozejít se…
Právě ty poslední dva kroky před rozhodnutím (někdy i ten poslední) bychom se měli zamyslet. Skutečně zamyslet. Že to je přece náš život. To my jdeme „po tom kopci.“ Ne oni!… Tak co je nám do nich? Vždyť nám může být naprosto ukradený, co si o nás kdo pomyslí, no ne. Jasně že jo!
A tak, až příště bude stát před rozhodnutím, malým nebo velkým (ono je to vlastně vždycky ve výsledku skoro stejný), vzpomeňte si na mě. Na tu úplně absurdní hloupou situaci s kopcem. A rozhodněte. Třeba jako já. Udělejte, co chcete. Jak to cítíte. Ne tak, aby to vypadalo líp pro ostatní. Ne tak, jak vám radí vaše hlava. Ale buďte především sami sebou. A dělejte věci tak, jak je cítíte, ne tak aby dobře vypadali pro ostatní. Stejně se nikdy všem nezavděčíte, tak se zavděčte aspoň sami sobě.
S láskou Elena ♥
Nejsilnější okamžiky jsou pro mě vždycky ty, když vidím, že má knížka Co mě naučil Mňaukísek skutečně smysl ♥♥♥
Když mi po jejím přečtení dokážete otevřít svoje srdce a svěříte se mi se svým příběhem ♥ Když si díky ní uvědomíte, co je v životě skutečně nejdůležitější, a ano nejsou to jen peníze či honění se za cíli. Anebo když díky ní konečně přestanete čekat na zítra :) A tak mě něco napadlo. :)
Rozhodla jsem se Vás ještě víc inspirovat při Vaší cestě, možná Vás ještě víc popostrčit, abyste vážně přestali čekat na zítra a konečně si začali užívat život.
Protože, co si budeme říkat… Občas není všechno kolem nás růžové… A my potřebujeme především naději uvěřit, že se to nakonec všechno otočí/zlomí a bude to zas dobrý. A občas cítíme šílený strach udělat rozhodnutí… kdy potřebujeme pořádnou dávku odvahy a inspirace nečekat. Nebo to tak nemáte? A věřte měli to přesně tak i Ti, o kterých často čtete články z různých magazínů či emagazínů.
A to je důvod, proč vznikl projekt ROZHOVORY S NEČEKATELI. S lidmi, kteří se rozhodli nečekat na zítra a šli za svými sny a svým životem, životním stylem či myšlenkami inspirují ostatní. A právě v těchto rozhovorech se podělí o svůj příběh, cestu a dají “návod” jak na to :)
Pěvně věřím, že s každým jedním nečekatelem a jeho příběhem, konečně přestanete čekat :) Že se k Vám ty rozhovory dostanou ve správný čas, dostanete v nich odpovědi, na otázky, které zrovna nosíte ve své hlavě, nebo že se v těch příbězích třeba najdete. Že vás zahřejí nejen u srdce, ale dodají naději, když to nebude zrovna růžové a hlavně, že díky nim získáte odvahu, odvahu konečně nečekat a naplno žít. Protože život je to nejkrásnější, co nás v životě potkalo.
A je tu ještě jedna věc, myšlenka knížky NEČEKEJ NA ZÍTRA není jen o velkých snech/věcech, je i o těch malých. Protože právě přes ty malé se můžeme dostat k velkým a díky splnění velkého snu pochopíme, že život není o tom, že splnění snu je to nejkrásnější, co nás v životě potkalo, ale že život sám o sobě je to nejkrásnější, co nás v životě potkalo. Ale to zjistíme často jen tehdy, kdy přestaneme konečně čekat na zítra a budeme to zkoušet. Jedině když dosáhneme svým snů pochopíme, že to ne sen či cíl ale právě ta cesta za ním je nejdůležitější. A já chci abyste si tenhle život začali konečně užívat :)
S láskou Elen ♥
Inspiruj se příběhem jedním z nečekatelů ♥
Weef: Co mě kamínek v botě při cestě do Santiaga naučil o sebelásce
Ondřej Ratajský: Jistotu jsem vyměnil za svůj splněný sen a nelituju!
Zuzzi Husarová: Nejlíp se dokážeme odrazit ode dna
Chystám pro Vás ještě více rozhovorů, sledujte web ♥
Posledních pár let se snažím vyvarovat stresu. Jednomu stresu. Pro někoho bláhový, že něco takového snad ani nejde. Že stres do našeho života zkrátka patří. A že se mu nejde stoprocentně vyvarovat…Ale pravdou je, že to jde. On totiž není stres jako stres.
Osobně rozlišuju mezi třemi typy stresů a to nakopávacím, nezbytně nutným a naprosto zbytečným. A právě tomu zbytečnému se snažím vyvarovat, jak jen to jde. A zjistila jsem ještě něco, velkou roli v tom také hraje prostředí, ve kterém žijeme. Protože se těžko odolává stresu, když ho kolem vás mají všichni na rozdávání.
„Život na vesnici člověka změní.“ Tyhle slova mi opakoval dědeček tak často, že bych to nespočítala. Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela a spíš si ani nedovedla představit, že by mělo jiné místo, respektive vesnice, na člověka takový vliv. Jenže má. Ale to lze pochopit jen po přestěhování :)
Život na vesnici vás změní… zklidní. Zklidní jak vaši mysl, tak způsob života. Najednou nemáte potřebu se pořád za něčím hnát. Nepotřebujete každý týden nové oblečení. A ani ten nejnovější telefon… jen tak si užíváte přítomnost a jste šťastní. A to je neskutečně silný. Cítíte se skvěle a vnitřně najednou strašně klidní a silní.
Od svých dvaceti do dvacetitří/čtyř jsem kvůli práci žila všude možně od Budějic po Ostravu po …, vždy ve velkým městě. Když jsem pak potřebovala změnu a především klid, rozhodnutí bylo jasný, přestěhuju se na vesnici. Moje okolí si hodně klepalo na čelo, ale o tom třeba příště :). Asi si mě tam ani nedovedli představit :D Pro mě to v tu chvíli byla jediná správná volba. Prostě jsem to tak cítila.
Doteď si pamatuju ten první týden. Bylo to neskutečný! Po strašně dlouhý době jsem skutečně spala celou noc až do rána a ani jednou se neprobudila. Ten čerstvý vzduch a procházky na něm, mi byli jak balzám na duši. A po pár dnech se něco stalo. Změnilo. Začala jsem v sobě cítit neskutečný klid, takový vnitřní klid, který mi před tím dlouho chyběl. Najednou jsem pochopila, že šťastná můžu být jen tak, ne až dosáhnu tohodle či tamtoho cíle, až si koupím ty nové boty. Strašně se mi pak tímhle poznáním změnil život. Přestala jsem se za vším honit a začala jsem si mnohem víc užívat přítomnost a vlastně i život.
Ale tohle podle mě nikdy nejde skutečně zažít ve městě, když kolem vás všichni spěchají, za něčím se honí, mají stále nové věci…prostě se jim/tomu poddáte taky. Z vlastní zkušenosti vím, že opravdový klid člověk nikdy nemůže najít ve městě, zvládnout ten tlak je prostě až moc těžký. A já se do toho klidu naprosto zamilovala.
Proto bych už nikdy nevyměnila život na vesnici. I když jsme se před časem kvůli přítelově hokeji potřebovali přestěhovat, volba byla jasná, jen žádné velké město. Tak teď žijem na okraji pidi městečka, já mu spíš říkám větší vesnice, protože tady se zastavil čas a je tu neskutečný klid. A když jdete po ulici a máte štěstí a někoho vůbec potkáte :D Lidi se na vás usmívají :) Nikam nespěchají a v ruce nikdy nevidím nikoho s telefonem.
Okna a terasu mám do obří zahrady a hned za vilou je pole, kam se chodím každé ráno projít. Ale jestli něco vím, tak to, že se stejně zase jednou na tu vesnici vrátím. Na tu pravou, českou malou vesničku, ty jsou totiž nejlepší. No a pokud se z nějakého důvodu nemůžete odstěhovat do klidnějšího prostředí, zkuste se aspoň každé ráno projít do přírody bez telefonu. I tohle je první krok ke zklidnění mysli a získání vnitřního klidu. No a pokud máte kolem sebe klidné prostředí, teď tedy k těm třem stresům.
Nakopávací nebo taky hezký stres, tak ten mám pokaždý když mám třeba dělat s někým rozhovor, mám někde přednášet, nebo pracuju na novým projektu a chci aby bylo všechno “perfektní”. Měla jsem ho i když jsem poprvé vypustila knížku do světa. Tohle je hezký stres, protože při něm cítím propojení s adrenalinem. Jo chce se mi zvracet, je mi na omdlení, klepu se a myslím, že to nedám…ale přesto všechno mě to žene dál, protože se vlastně těším! A tenhle stresík je jen ukazatelem toho, jak moc mi na to vlastně záleží. A nutí mě to dát ze sebe to nejlepší.
Takže pokud taky zažíváte občas tenhle hezký stres, myslím, že to není vůbec na škodu a je fajn si ho i hýčkat, pomáhá nám totiž dát ze sebe to nejlepší a ukazuje nám, jak moc nám na to všem vlastně záleží.
Nutný stres je vlastně takový nutný zlo. Zkrátka v našem životě bude, musí být, abychom se posunuli dál. Za mě nutný stres je, když jsem třeba kvůli novému projektu musela chodit po hygieně, stavebním úřadu, živnosťáku a nevím, kde ještě a hledala odpovědi na moje otázky a nikdo mi je prostě nedokázal srozumitelně vysvětlit, jen si mě přehazovali jako horký brambor… Booože, v těchto chvílích ve mně všechno vře a mám silnou chuť se vším praštit, ale neudělám to. Vím, že tohle je zkrátka nutný stres, který je zapotřebí, pokud to chci dát všechno do kupy.
Nutný stres je občas fakt očistec, ale přesto všechno když máme pořád na mysli, proč vlastně tenhle stres dobrovolně podstupujeme, že vidíme, co z toho vlastně má vzniknout, dává nám tahle naše myšlenka sílu jít dál… Až to nakonec zvládneme a ještě víc jsme z týhle zkušenosti posilnění. Však co nás nezabije, to nás posílí, ne :)
A jak z názvu vypovídá, podle mě je tenhle stres naprosto zbytečný, a právě tomuhle stresu se snažím vyvarovat. Vlastně se mu už několik let úspěšně vyvarovávám. A jak to poznám, že tenhle stres přichází? Nebo spíš jaké příznaky mi ukazují, že je načase zakročit a rychle se ho zbavit? Mám pocit, že je něco ve mně nepříjemně sevřeného. Vnitřně se klepu. Mám pocit, že ať dělám, co dělám nestíhám. A i když stíhám, toho pocitu se nemůžu zbavit. A když přece jen něco udělám, čekám kritiku. Jsem hozně unavená. A vlastně i podrážděná. Cítím se jak tělo bez duše. A mám afty. Já vážně, když mám pocit, že je toho na mě až moc, že vnitřně každou chvíli bouchnu, bouchnou mi v puse aspoň afty, aby to mělo nějaký ventil? Nevím. Je to jako uvíznout v pasti, ze které nemůžu ven.
No a právě tomuhle stresu se snažím vyhýbat a jakmile vidím, že by to tam mohlo směřovat, opouštím loď. A proč? Protože vím, že tenhle stres mě ubíjí, nedělá šťastnou mě a ani moje tělo. A ať to zní sebesobečtěji, já mám prostě svoje tělo ráda a nechci mu takhle vědomě ubližovat. Vždyť právě tělo nám nejlíp napoví, jestli jdeme tím svým životem správně. Tak proč dělat, že ho neslyšíme?
Takže až třeba i vás příště zachvátí stres, poslouchejte svoje tělo. Naslouchejte mu. Je ten stres svým způsobem příjemným, protože při něm cítíte adrenalin? Nebo nezbytný, pro vás posun dál? Anebo vás vnitřně ubíjí? Pokud vás ubíjí, proč tomu stresu zkrátka neříct a dost. A odejít z té práce, toho vztahu, či z té spolupráce, která vám nedělá radost, ale spíš starost. Ale to nejde? Nedávno jsem slyšela pěknou myšlenku: Pokud má váš problém řešení, které vyřešíte vaší akcí, pak nemáte žádný problém. Važme si sebe, svého času i svého těla. Neubližujme si/mu. Nenechávejte rozhodnutí na zítra, protože už zítra by mohlo být příliš pozdě. A klidně buďme sobci, sobci, kteří chtějí být prostě jen šťastní.
S láskou Elena ♥
Někdo má nejradši stříbro, někdo zlato a já?…Já mám nejradši perly. Nejen pro tu jejich přirozenou krásu, ale proto, že v těch nejtěžších chvílích mi připomínají vlastně to nejdůležitější.
Občas přijde dočasný nezdar, neúspěch či překážka, při které máme pocit, že tohle už prostě nedáme. Bylo by fajn nad neúspěchem jen mávnout rukou a pokračovat dál. Jenže jsme přece jen lidi. Lidi, co cítí. Někdy to vůbec není snadné a těch pochybností v naší hlavě je tolik, že máme pocit, že nám snad úplně praskne…
A tak se rozhodneme vzít do rukou knihu o pozitivním myšlení a nakopnout se zpátky. Jenže všimněte si jedné věci. Autoři inspirativních knih často zpívají jednu a tu samou písničku o věčně rostoucím úspěchu. Všechny příklady ze života, jako by se drželi stejného schématu. Dva mladí lidé, kteří nemají vůbec nic, než pokoj plný prázdných plechovek od piva a krabic od pizzy, dostanou nápad. Skvělý nápad. Nechají školy/práce, založí si firmu a přes noc se z nich stane senzace. Mohou si vybrat z hejna investorů, stanou se milionáři a žijí šťastně až do smrti.
Wau, no kdo by něco takového nechtěl zažít? Skvěle se to čte, a ještě líp se o něčem takovém sní. A spousta lidí těmto knihám i věří.
A pak mají pocit, že ať dělají, co dělají, jako by každý jejich krok znamenal dva zpátky. „Sakra, co dělám furt špatně?“ Napadne nejednoho, při čtení takových příběhů a zamyšlení se nad vlastním životem.
Ale zapomínají na to, že to jsou jen dobře zformulované věty tak, aby se dobře četli, a ještě líp, aby je čtenáři sdíleli dál. Jenže v reálném životě a světě podnikání existují nejen úchvatné průlomy, ale jdou často ruku v ruce se srdcervoucími nezdary. Je to svět pochybností, kde se plachtíte všude možně, abyste jen trochu vynikly. A pokud jen chvíli usnete na vavřínech, čeká vás pád. Pád zase dolů.
Neeee, nechci vás tu děsit, ale chci vám říct, že je to úplně normální, když se občas nedaří. Má to tak úplně každý, mně nevyjímaje :) I o tom se chci bavit při živých vysílání na fb. A ano, stejně tak to měli i ti lidé, o kterým často čteme v knihách. Píšu, to abych vám sdělila, že dostat se na vrchol a udržet se na něm prostě občas bolí. A občas fakt hodně. Ale pokud jste dost vytrvalí a pokračujete dál, kde by to ostatní už vzdali…úspěch, trvalý úspěch je dosažitelný.
Někdy právě, když jsme na dně a čelíme těm nejnáročnějším výzvám, se vzchopíme a aktivujeme své zdroje, usoudíme, že alternativou k beznaději je vlastně přece jen naděje. Nezdar není nikdy konečný, dokud se nevzdáme svého snažení.
No a právě tyhle slova mě vrací k začátku tohoto článku. Když přijde zpráva, s kterou jsem nepočítala, když to prostě bolí, když už mám pocit, že nemůžu dál…podívám se na svou pravou ruku, kde mám prstýnek s perlou a začnu s ním točit, žmoulat… A říkám si v duchu (nooo… často i nahlas): „Vždyť perly najdeme přece jen na dně.“ S touhle větou jsem ho taky jednou dostala :) A tak nějak mi to dá sílu pokračovat dál. Protože, když se nedaří, je to možná jen znamení, že nás na konci určitě čekají nějaké ty perly. Že to za to prostě stojí :) A pravdou je, když se na to zpětně podívám, že to tak vždycky bylo.
Proto mám perly tak ráda. Pravé perly jsou nádherné, ale jediné místo, kde se dají najít, jsou až na úplným dnu. Perly nikdy nenajdete na hladině, ale na dně. A tak když je to někdy těžší, než se zdálo, a máme pocit, že se pomalu ocitáme na úplným dnu, pamatujme, že je to třeba z důvodu, že na nás, až to všechno zvládneme (a vždycky to zvládneme) čekají perly. Že se náš život má změnit v jednu krásnou perlu. A to je přece fajn, ne? :)
S láskou Elena ♥
Když jsem byla malá, strašně ráda jsem si kreslila. A úplně nejradši různé postavičky a skřítky, které předtím patřili jen mé fantazii. Dokonce jsem i dělala ze svých výtvorů výstavy u nás na chalupě, na půdě. A kdyby se mě někdo v té době zeptal, jestli umím kreslit, hrdě bych řekla že jo a hned bych ho pozvala na svou výstavu, kde by se o tom mohl přece přesvědčit. Strašně mě to bavilo. More
Měli byste vědět, že ten den, kdy mi přišla poprvé knížka domů a já byla happy jak dva grepy, tak ani ne za hodinu přišla ještě jedna zpráva… Zpráva, která jsem nečekala, překopala všechny plány a já, řekněte v téhle metafoře, jsem najednou byla kyselá jak dva citróny. Jenže možná ani lepší načasování přijít nemohlo.
Když jsem psala knížku Co mě naučil Mňaukísek, chtěla jsem jediné… Chtěla jsem, aby vám v životě přišla v ten správný čas… Aby vás zahřála u srdce, dala odpovědi na otázky, které zrovna v sobě hledáte, a především vám dala naději a sílu jít za svými sny a nečekat na zítra. S touhle vizí jsem ji pak přepisovala z papíru do tabletu. A přesně s touhle vizí pak několikrát opravovala každou jednu stránku. A tohle byl vlastně hlavní důvod, proč jsem se ji rozhodla vydat do světa. K vám do rukou.
Ale teď mi bylo zvláště. Pamatuju si, jak jsem po tý zprávě nechala ležet knížku na stole, stejně tak se svými pozitivními pocity a sedla si do houpacího křesla… Jakoby to všechno nadšení ze mě rázem vyprchalo. Najednou nešlo být šťastný… Hlavu jsem si opřela do dlaní a zamumlala tak nějak do vzduchu: „Copak jsou v životě nějaký denní limity štěstí a já jsem si je tou knížkou vybrala na týden dopředu? To není snad ani možný…“
A tak jsem tak seděla v tom křesle a vůbec mi nebylo do smíchu. Hlavou mi lítali všemožné myšlenky… Asi po chvíli jsem si řekla, že si přece nenechám kazit den… Zvlášť takový den. Den, kdy je přece na světě poprvé moje knížka! To si ho chci takhle pamatovat? A tak jsem sebrala poslední zbytky energie (zvláštní, jak když přijde špatná zpráva, energie, jako by se z nás vypařila) a si sedla ke knížce, co ležela na stole a začala jsem si v ní listovat.
Už to nebyly takové ty euforické pocity jako před hodinou, ale…co se dalo dělat. Listovala jsem v ní a moji pozornost upoutala sedmá kapitola a já se dala do čtení. Kapitola o tom, že když všechno kolem nás vidíme černě, to nejdůležitější, co bychom měli udělat je ne se tomu poddat, ale naopak zavřít oči a zase s ním, že jedině tak, k sobě dokážeme zase přitáhnout ty skvělé věci, které život nabízí… Bylo zvláštní, že jsem si otevřela knížku zrovna na týhle stránce, no ne? Jako by mi dávala odpověď na pocity, které jsem zrovna cítila…
Jak jsem to tak pročítala začala jsem se cítit líp…mnohem líp… A při čtení těch slov mi něco došlo… Vždyť já jsem vlastně první oficiální čtenář mojí knížky?! A shodou okolností, jsem zrovna já ten, kdo potřeboval dodat zase trochu naděje a uvěřit, že všechno bude zase dobré, jen když tomu nepřestaneme věřit.
Když jsem psala knížku, představovala jsem si všechny ty čtenáře, kterým přijde ve správný čas, pomůže jim, dodá naději. Nikdy by mě ale nenapadlo, že první, kdo pocítí její sílu na vlastní kůži budu já sama.
A tak jsem udělala následující věc – otevřela jsem tu konzervu. Ráno jsem se odbila jen rychlou sprchou, a tak jsem šla do koupelny, zapálila svíčky a napustila vanu s kupou pěny. Miluju hooodně pěny. Jen tak, pro sebe. Užívala jsem si tu plnou vanu s pocitem, že ta zpráva přišla asi proto, že na mě čeká něco lepšího… No nebude to skvělý? A v hlavě si začala malovat, co jiného/lepšího, by to mohlo být.
A víte co, hned mi bylo ještě mnohem líp. Ne vlastně mi bylo úplně skvěle. A pak opravdu přišla jiná, lepší zpráva, s kterou to všechno dávalo smysl. To, že občas přijde zpráva, s kterou jsme nepočítali, která bolí a která nám zkazí naše plány, teda, aspoň se nám to tak zdá… tak to přece taky může znamenat, že je pro nás připraveno něco mnohem, mnohem lepšího.
Ale to zjistíme jen tak, že týhle možnosti budeme věřit. Ono totiž opravdu, když kolem nás všechno vidíme jen černě, to hlavní, co bychom měli udělat je zavřít oči a začít zase snít, tak jak se píše v sedmé kapitole.
Možná je v životě skutečně všechno přesně a dobře naplánované. Možná nejsou žádné denní limity pro štěstí. Možná si ho můžeme vzít kolik chceme, když (u)věříme, že můžeme. Protože ono tam na nás určitě čeká.
S láskou Elena ♥
Před pár měsíci se u nás otevřela kavárna. Neskutečně nádherná. Navíc strašně příjemný lidi, co se o ni/nás co tam přijdeme starají. No a ty domácí dorty? Bože! Lepší jsem v životě neměla. No a právě ty dorty mi připomněli větu z Foresta Gumpa: Život je jako bonboniéra (v tomhle případě kousek dortu :)), nikdy nevíš, co ochutnáš.
Na to, že kolem mají všechny kavárny/restaurace většinou prázdný stoly i židle, tady si často bez rezervace ani nesednete. A na to, že vysedávání po kavárnách moc nemusím, tady mě to baví. Je to jiný. Přijdu si tady jako doma. A navíc, co je nejdůležitější, pokud jste četli moji knížku, chápete proč :D V nabídne mají výbornej mléčnej koktejl! A proto tam aspoň jednou týdně s Honzíkem zavítáme.
Pamatuju si, jak jsem tam byla poprvé a objednala si kousek dortu, který se na mě “smál” už při příchodu. Ochutnala jsem a… boooože! Myslela jsem, že lepší jsem snad v životě nejedla. To těsto bylo tak nadýchaný, měkoučký a ten krém? Úplná slast. Musela jsem si dát ještě jeden, jak to bylo dokonalý. I když s tím mléčným koktejlem jsem měla pocit, že mě bude muset někdo odvalit domů. Ale nedalo se nic dělat.
Uběhlo pár dnů a my zase zavítali do kavárny. Cestou už jsem se nemohla dočkat, až ten dort zase ochutnám. Jenže jsme tam přišli a nebyl tam. Pokaždé se totiž nabídka mění a obměňuje. Občas se vrátí zase nějaký ten kousek co byl, ale kdy to bude, to nikdo neví. Je to sice skvělý tah od majitelů, že na vás pokaždé čeká něco jiného a dává vám to důvod se vrátit a zase něco nového ochutnat… Jenomže tamten dort byl fakt famózní, tak proč to měnit, když to už to lepší být nemůže??
Ach joooo, proč není, já se na něj tak těšila, prolítlo mi hlavou. A tak když přišla servírka a já se zeptala, jestli fakt někde pod pultem nemají ten z minula, usmála se a řekla, že ne, ale že ať zkusím jiný, že jsou všechny moc dobrý. Všechny moc dobrý? Hmmm, ale já nechci jen dobrý kus dortu, já chci ten vynikající z minula. No… to samozřejmě proběhlo jen v mojí hlavě, a tak protože jsem měla chuť, přece jen jsem se rozhodla, že nějaký ochutnám. A tak jsem si objednala ten s pistáciemi.
Po chvilce mýmu mléčnému společníkovi už dělal společnost zelinkavý dortík. Ukrojila jsem si kousek, ale žádné velké očekávání jsem neměla. Copak jde srovnat něco s tím minulým? Perfektním? A tak jsem ho jen tak ochutnala. No boooože! Ten byl snad ještě lepší než tamten! To přece není možný! Ještě předtím jsem si myslela, že ničím lepším už mě nepřekvapí, ale mýlila jsem se. A vlastně se mýlím pokaždý, když tam jdu. Pokaždé mají něco jiného a pokaždé to trumfne ty předchozí a nebo se jim aspoň vyrovná. A pak mi došlo, že je to jako v životě.
Ještě v listopadu můj život vypadal perfektně. Byl jak ten první dort a já myslela, že to lepší být už nemůže. Měla jsem tolik klientů na školení o prodeji, nebo spíš jak ze svých produktů udělat love brand, že jsem už další ani nemohla přibírat, protože by to bylo na úkor mýho volnýho času a času pro nejbližší a ten si prostě drze/sobecky syslím jen pro sebe a pro ně. Protože až jednou zestárnu nechci přemýšlet nad tím, kolik času jsem věnovala práci, i když mě bavila, ale kolik času jsem věnovala třeba Alekouškovi a viděla jeho první kroky/slova/namalovaný obrázky. To je pro mě mnohem důležitější. A sem tam jsem psala o prodeji či pozitivním myšlení do různým magazínů. Měla jsem pocit, že to nemůže být lepší…
Pak se to všechno ale ze dne na den změnilo… Přišla jsem o někoho, na kom mi hodně záleželo a po dlouhý době, kdy jsem jela jak na autopilota, a tak nějak mi bylo všechno jedno, mi snad konečně v životě došla věta, která by měla dojít každému: “A co když tady už zítra nebudeme? Proč tolik věcí odkládám na zítra, místo, abych to aspoň zkusila.”
Proč když je mým velkým snem být spisovatelkou a napsat knížku, která by druhé inspirovala a dodala odvahu… Proč to prostě nezkusím? Proč ji sama nevydám? Na co čekám? Na další zítřek?
Proč nemám to ubytování ve shabby chic stylu bez televize a internetu na další pronajímání v krásné přírodě, kde by si lidé mohli konečně odpočinout od každodenního stresu? No proč?
Proč neuspořádám tu velkou vánoční výstavu, kde by lidi mohli konečně vypnout a užít si kouzlo Vánoc? Proč ji dělat jen malou?
Proč nenapíšu těm velkým magazínům o spolupráci? Proč to aspoň nezkusím?
Proč ještě nedělám rozhovory podle sebe tak, které by byli pro ostatní inspirací? Na co čekám?
Proč školím jen ostatní o prodeji, což je sice moje velká vášeň, ale je to jen část mě?
A proč odkládám i ty malé drobné věci? Sakra proč mám v lednici tu láhev šampaňského, připravenou na nějakou velkou událost? Proč ten krásný kabát nenosím? Aby se nezničil? Proč se nemaluju těma líčidli ze Sephory? Na co si je šetřím??
Těch otazníků kolem mě jako by visela celá řada. A já si vlastně řekla, že ani nevím na co vlastně čekám a tak to prostě udělám… A první věc co byla, tak jsem šla a otevřela si s přítelem lahev šampaňského v úterý odpoledne. Protože proč si ji schovávat na zítra, když zítřek přece nemusí ani přijít. Není lepší si ji otevřít jen tak pro dnešek. Za to že tu vůbec jsme? Že žijeme? Jen tak si užít pěkný den i když je třeba úterý?
A pak to šlo jak lavina :) Ani ne za dva měsíce jsem uspořádala velkou vánoční výstavu, napsala a vydala úplně novou knížku, získala objekt na další pronajímání, začala psát do velkým magazínů a setkala se s neskutečně úžasnými lidmi a spousta spousta dalšího… Můj život jako by se začal ubírat jiným, mnohem lepším směrem.
A najednou mi to došlo. Přišlo mi to jako tenkrát v tý kavárně. Ještě v listopadu jsem myslela, že můj život je jako ten první skvělý kousek dortu, že už to lepší být nemůže… Pak mi ale život dal další ochutnávku a já zjistila, že to může být ještě lepší. A třeba… třeba za chvíli zjistím, že to může být ještě lepší :) Že na mě čeká ještě mnohem lepší dort, co si teď třeba ani nedovedu představit :)
Ale nemyslete si, jasný že tam byly i pěkný faily, pořádný držkopády a myšlenky, že toho už je prostě na jednoho člověka moc (jo myslím ty problémy), ale to k tomu prostě patří :D A bude patřit dál. Nikdy nečekejte že všechno bude jen procházka růžovou zahradou, občas to pěkně bolí. Ale to kam nás to pak dostane… je prostě neskutečný :) A já myslím, že tak je to správně, aspoň se toho hodně naučíme, často i o sobě :)
Ale nic z toho by se nestalo, kdyby pořád čekala… čekala na zítřek. A co ty, můj milý čtenáři? Nečekáš taky na zítřek? Neodkládáš taky sny, ale i drobnosti na zítra? Jestli jo, tak na co ale čekáš? Já vím, že je to občas těžký, a že máš strach (všichni ho máme!!!), ale ten pocit pak… já to snad ani nedokážu popsat, je to prostě neskutečný :)
Chtěla bych, abyste to taky zažili… Chtěla bych, abyste ochutnali ještě “lepší dorty”, než které jíte třeba teď, protože tam na vás určitě čekají :) A pokud vám někdo zrovna teď donesl připálený pekáč, chtěla bych, abyste uvěřili, že se za chvíli určitě upeče nový :) Proto jsem napsala knížku, věřím, že vám přesně v tomhle pomůže. Uvidíš, že spolu to zvládneme :)
S láskou Elena ♥
Je pátek a já už od rána stalkuju poštovní schránku. Každé projeté auto mě nenechává v klidu, protože co když je to náhodou pošta? A nějak v tom těšení se, jsem úplně zapomněla zjistit, jak mi můj balíček vlastně přijde. Jestli do schránky nebo doporučeně. Balíček, který bude obsahovat sen… Můj splněný sen.
Jenže v pátek nepřišel a přede mnou víkend. Dlouhý víkend. Když se na něco opravdu těším, čas jako by se najednou vlekl… znáte to?
V pondělí jsem byla už v šest na nohou… Já?! Já, která v těch svých obrovských duchnách dokážu příjemně prolenošit celé dopoledne. Jenže vlastně nešlo ani dospat. Ale balíček ve schránce nečekaně nebyl. Ano vážně jsem se šla v šest podívat (blázen, já vím) :)
Když jsem se tedy škrábala celkem rozespalá po schodech nahoru, s velkou nadějí jsem doufala, že to ta naše pošta přece jen stihne, ještě než za dvě hoďky pofrčíme pryč a vrátíme se kdoví kdy… Ale nestihla.
Možná bylo přece jen dobře, že jsem nebyla doma, protože si umím celý ten den představit. Pobíhala bych od jednoho okna k druhému, což nezní tak hrozně, pokud nevíte, že jich doma máme čtrnáct (ano, nechtějte to mýt) a sem tam bych zcela jistě odbíhala ke schránce, co kdybych tu poštu přece jen náhodou prošvihla. Byla bych jako ty malé děti o Vánocích, které se už nemůžou dočkat až poběží k vánočnímu stromku a dárkům a ta večeře se zdá tak strašně zdlouhavá. Taky si to pamatujete?
Bylo už k večeru a my konečně mířili domů. Ty poslední kilometry byli k nevydržení, zvlášť když vám ještě blikne červená, spadnou závory a vy čekáte, než přede vlak. Ještě nebylo ani pořádně zaparkované auto a já z něho div nevyběhla a tušíte správně… přímo ke schránce. A? Byl tam!!! Balíček, na který jsem čekala. Dlouho čekala. Ani ne tak dny, jako spíš roky. Balíček, který obsahoval sen. Můj splněný sen. A já se tak toho dne stala vlastně konečně spisovatelkou :)
A pocity? Neskutečný!!! Otevřela jsem obálku a přišla si jako ve snu… Vážně jako v nějakém nádherném snu. A asi patnáct minut jsem nedokázala pořádně ani vnímat, co se kolem mě děje a že se to děje. Ta fotka níž to plně vystihuje :D
Mně když se někdo trefí do noty, mám šílenou radost… Ale když předčí moje očekávání a trefí se přímo do srdce, tak jsem v němým úžasu… že vážně nedokážu ani mluvit, ani dýchat, začnu se klepat, a pak až mi to všechno dojde začnu brečet… Nooo, takže přesně tenhle stav/stavy jsem zažila s balíčkem :)
Až po chvilce jsem konečně začala obracet stránku po stránce a zase jsem byla v šoku z tý dokonalý ruční práce. Ta knížka vůbec nevypadá jako klasická knížka, je jiná. Přesně, jak jsem si představovala. Přesně, jak jsem chtěla. Když víte, že každá jedna knížka je ručně dělaná/vázaná (a co z nám Ondřeje a Hanku z Vázárny, troufám si tvrdit i s láskou vyráběná) je to prostě jiný. Silný…
Ale… já tyhle řádky nepíšu proto, abych vám prodala moji knížku. Píšu je, abych vám prodala něco mnohem cennějšího. Píšu je, abych vám prodala vás samé a váš sen… Abych vám dodala sílu, že každý váš sen, si můžete splnit a že to určitě dokážete.
Ještě před pár měsíci, jsem si myslela (a možná to teď máte i vy), že můj sen stát se spisovatelkou a vydat knížku, která bude druhé inspirovat, bude kdoví jak dlouho jen snem. V čemž mě utvrdilo i nejedno nakladatelství, když jsem ji rozesílala svoje rukopisy jiných knížek. “Nejste známá spisovatelka,” znělo nejčastěji, ač se jim obsah knížek třeba líbil. A já si vždycky říkala, no jasně, že nejsem známá spisovatelka, vždyť na to začátku přece nikdo nebyl… Kolikrát jsem si myslela, že to nedám? Že je to moc těžký? Že na to nemám? Asi bych to nespočítala…
Ale pak, je tomu věnovaná i jedna kapitola v knížce, jsem se rozhodla nečekat na zítra… protože zítřek už by taky nemusel nikdy nastat…
Jenže, jak často si tuhle větu v životě plně uvědomíme? Někdy bohužel až ve chvíli, kdy už je příliš pozdě. Ve chvíli, kdy někoho, pro nás hodně důležitého, ztratíme… Bohužel jsem přesně tohle před časem zažila… A já… Já už nechtěla čekat na další den, na zítra, kdyby mohlo být už příliš pozdě. A ani vy byste neměli.
A právě v tomhle rozhodnutí, jako by se pak všechno změnilo. Ani ne za dva měsíce jsem knížku nejen napsala, ale i sama vydala. Jo, občas to bylo strááášně těžký, zvlášť když jednu stránku přepisujete xkrát, přepadávají vás různé myšlenky, strachy a kdo ví co všechno, ale teď když ji držím v rukou mi to přijde jako zázrak. A že to vlastně zas tak těžký nebylo.
A tak, jestli máte nějaký sen a čtete tyhle řádky…už na nic nečekejte a zkuste to. Prostě to zkuste, určitě to zvládnete. Já vím, že vám to třeba teď přijde strašně těžký a kolem vás visí spousta otazníků…jenže co kdyby už zítra bylo pozdě? Nenechte to tak daleko zajít… A jestli přece jen potřebujete pořádnou dávku inspirace a podpory přidejte se k fb skupině NEČEKEJ NA ZÍTRA :)
Když jsem dávala knížku do kupy, chtěla jsem především, aby vás dokázala zahřát u srdce, když nebude všechno kolem vás růžový. Aby vám dodala naději věřit zase v sebe a klidně i na zázraky. A aby vám dala především odvahu nečekat na zítra a jít za svými sny.
Je to knížka plná příběhů, s láskou psaná a s láskou ručně vyrobená, abyste po přečtení nebo i během čtení pochopili, že vážně v každém okamžiku našeho života je možné otočit list a začít konečně žít a plnit si sny. Protože jakmile přestanete čekat a začnete konečně žít, velmi brzo pochopíte, že život je vlastně to nejkrásnější, co nás v životě potkalo.
S láskou Elena ♥
